Motýl a Lev

XXXI.

 Chůze toho dne byla mnohem těžší rovnou z několika důvodů.

Tím prvním bylo to, že už druhý den nejedli a zdálo se, že ani toho dne se nenajedí, pokud nenarazí na větší množství lesních plodů nebo jim pod nos nespadne chléb. Mohli se pokusit někoho okrást, Shenno by to určitě provedl, ale nechtěl hřešit.

Druhou potíží na cestě bylo to, že vydatně pršelo. Celé dopoledne od chvíle, co se probudili až do pozdního odpoledne lilo jako z konve, bláto pohlcovalo jejich kotníky, zpomalovalo je, chůze byla mnohonásobně těžší, vyčerpávající a navíc byli od vody promrzlí.

„Nemá cenu jít dneska dál," prohlásil Shenno přibližně po poledni, kdy se už zdálo, že král neujde ani krok. „Najdeme místo, kde se zastavíme a počkáme, jestli přestane pršet. Pokusim se nastražit nějaké pasti na zvěř, jinak umřeme hladem," dodal.

Z králova výrazu nic nevyčetl, ale odhadoval, že zastávka a odpočinek mu bodne. A jídlo potřeboval už víc než cokoli jiného na světě.

Zastavili se však přibližně po dalším půl tisíci krocích, kdy narazili na sráz, kde je od vody mohly chránit všudypřítomné kameny a stromy, mezi kterými neprošla většina větru. Zatímco se Safírový lev svezl vysílen na jeden mechem pokrytý kámen, Shenno se vydal dál hledat jídlo a klást pasti.

Děkoval mistrovi, který ho učil přežít v divočině a zároveň proklínal Bohy za to, jaké klacky mu házely pod nohy. Ať to byl král, který se bál vlastního stínu, přes lidi, kteří je chtěli zabít až po počasí, které jim nepřálo.

Pokračoval tiše lesem, tělo měl promrzlé, sotva se už hýbal, ale Bohové se nejspíše na jeho nadávkami usmáli a přivedli mu do cesty malou výzvu.

Musel to být nějaký potulný žoldák nebo mladý bojovník, který hledal uplatnění. Neměl sice koně, ale pod plachtou, kterou měl nataženou mezi dvěma stromy, ležel jeden meč v pochvě a hned vedle něho majitel, který se choulil pod černým pláštěm. Nejspíše spal. Shenno se zlehka pousmál, ale záhy mu úsměv zmrzl a rtech. Před několika týdny by ho zabil bez rozmyslu a vzal jeho věci. Ale najednou nemohl. Odmítal hřešit, ale ty věci by se jim hodily.

Stál tiše mezi stromy tak, aby ho muž neviděl ani v případě, že by se probudil, bojoval sám se sebou a přemýšlel, co dělat.

Nechtěl vraždit, ale ten muž musel být z Lilji. Byl to nepřítel, který ho určitě Shenna a jeho výsost zabil bez mrknutí oka.

Shennův hladovějící žaludek volal, že ten muž určitě bude mít jídlo, žádal ho, aby ho Shenno zavraždil a dal mu najíst. Promrzlé tělo si přálo obtočit ten plášť kolem těla a Shennova pravačka básnila o meči, který už tak dlouho nedržela ve své mozolovité dlani.

„Udělám to," zašeptal si Shenno s knedlíkem v krku a už začal přemýšlet nad plánem, jak to udělat.

Stačilo mu, aby našel jednu spadlou větev a tu přelomil o koleno na dvě půlky. Nevznikla žádná velká zbraň, ale přesto byla schopná projet měkkou lidskou kůží člověka, který by to nečekal.

Shenno se ještě ohlédl, zdali se král nevydal za ním, ale vzduch byl čistý. Vydal se za spícím neznámým, zkontroloval terén, ujistil se, že spí a pomalu se k němu začal přikrádat s klackem pevně semknutým v rukou.

Kdybych byl rychlý... Mohl bych ho zabít jeho vlastním mečem, uvědomil si, když byl už na méně jak dva kroky vzdálený a meč byl na natažení ruky.

Olízl si rty, cítil, že se potí a to i přesto, že byl mokrý až na kost. Sklonil se k zemi, natáhl k pochvě s mečem, nespouštěl zrak z hrbolu pod pláštěm a okamžitě uskočil, jakmile ucítil ve své dlani jílec.