Motýl a Lev

XXII.

 Záda ho bolela jako čert. Končetiny měl promrzlé, sotva je cítil a přísahal by, že mu mrznul i ten chybějící prst. Dal by cokoli za tu nejtenčí pokrývku na svém těle. Moc toho nenaspal, většinu noci sledoval hrbolek skrytý pod pokrývkou, který se občas překulil na jiný bok. Určitě měl nepohodlné spaní, nebyl na to zvyklý, ale bylo to mnohem lepší než to, co měl Shenno. Na zápěstí i na kotnících měl zaschlou krev, všechno ho neskutečně pálilo a bolelo, přál si, aby vyšlo slunce a král se probudil.

Krátce předtím, než vyšlo slunce, se s přemáháním překulil k místu, kde král položil kus chleba. Už byl okoralý, nechutnal dobře a bylo těžké ho sníst, když nemohl používat ruce. Představil si, jak kolem něco stojí všichni ti, které znal. Velmistr Tang, Arrin a otec. Stáli kolem něho, ohrnovali nad ním nos, smáli se tomu, jak se snaží najíst z pouhého suchého chleba. Spoutaný, promrzlý zbitý pes ležící v koutě pokoje v hostinci.

Zatnul zuby, zavřel oči a schoulil se do toho nejmenšího klubíčka, které zvládl. Řetězy zachrastily, z úst se mu vydal tichý sten. Vzpomněl si na zkoušku přežití. Na sníh, na to, jak musel být venku, protože se bál schovat v jeskyni, na hlad, samotu a ten strach, který ho doprovázel. Ani po těch letech nezmizel, byl stále tam, cítil se zcela stejně beznadějně. Bál se, že nepřežije těch posledních pár chvil, než se král probudí a odejdou.

Nakonec i usnul. Slunce už vycházelo, když pocítil konečně únavu, která mu dovolila usnout v nepohodlné pozici na tvrdé zemi.

Ale moc dlouho jeho spánek netrval. Uslyšel vrzání, pocítil kroky poblíž své hlavy, přibližovaly se, otevřel oči a hleděl na hnědé boty, které před pár dny koupil za prodanou zbroj.

Zvedl unavené oči, sjel krále pohledem, který před ním uhýbal zrakem a pomalu se posadil.

„Pojedeme dál," poručil král až moc chladně.

Shenno stěží vstal, nepožádal ho o pomoc, pouze se loudal za ním, pokoušel se nespadnout ze schodů, zrak držel sklopený a snažil se na sebe moc neupozorňovat a hlavně nemluvit.

Musel se schovat opět v rohu hostince, dokud si král nepopovídal krátce s hostinským a neoznámil mu svůj odchod. Až poté přišel syn hostinského, sundal Shennovi pouta, ale ten se neodvážil protáhnout se nebo zasténat úlevou od bolesti – věděl, že nesmí vydat ani hlásku.

Venku bylo oproti ostatním dnům chladno, země byla mokrá, nebe se pomalu zatahovalo, nevypadalo to na pěkný den. Syn hostinského přitáhl Kopala, předal jeho otěže Shennovi, který nejdříve musel z povinnosti otroka pomoci svému pánovi vyhoupnout se do sedla, až poté převzal místo po Kopalově pravém boku a jakmile pán domluvil s hostinským, vydal se bosí na cestu po nerovné cestě, která vedle do lesa.

Počítal pro jistotu kroky, než se rozhodl promluvit. Nenápadně se ohlížel, zda je někdo nesleduje, nepřibližují se k nikomu a zda nehrozí, aby potkali pocestné. Jakmile se ujistil, že ne, konečně na krále od rána promluvil.

„Budeme odteď spát jenom venku. Peníze potřebujeme šetřit a mezi lidmi to je nebezpečné," zamumlal Shenno.

Král neodpověděl.

Shenno se rozhodl také nemluvit, držel pevně Kopalovu uzdu, snažil se vyhýbat ostrým kamenům, rozhlížel se kolem sebe a nakonec se i zastavil.

„Co se děje?" zeptal se tiše Safírový lev.

„Slyším řeku," zamumlal Shenno.

„A to je problém?"