Motýl a Lev

XLV.

 Celý život Shenno žil v dřevěné polorozpadlé chalupě, která se prohýbala pod náporem sněhu, anebo v kamenném sídle u Černého jezera. Nikdy se neprocházel po něčem tak honosném a ani už znovu nikdy nechtěl. Procházeli dlouhou světlou chodbou. Na stěnách jen ojediněle visel nějaký obraz a pokud ano, vždy se jednalo o portrét člena královského rodu, ať zesnulého nebo žijícího. Koberce byly prošlapané, sem tam se odlupovala na zdi omítka, což Shenna akorát utvrzovalo v tom, že Tamallyn své finance rozděloval mezi důležitější věci než to, aby královská rodina ukazovala svou honosnost. Nebylo to koneckonců správné? Lidé jedli, mohli pracovat, jídla bylo více a tím pádem se mohlo více pracovat.

Po každém boku měl jednoho strážného, za jeho zády šli další dva. Jeho výsost měla naopak dva po boku a jednoho – toho vysokého – před sebou.

Nejdříve se jim vysmáli, ale když Safírový lev zopakoval ještě přísnějším a autoritativnějším hlasem svůj požadavek o audienci, bylo mu vyhověno. Shenno však pochyboval, že by ho mohl o své identitě přesvědčit... Nebo v to spíše doufal. Pochopil, že až král opět bude králem, Shenno bude za své činy viset. Neřekl mu to už jednou? Že záleží na tom, jak se Shenno bude chovat a dle toho bude jeho odměna? Sláva či smrt... Měl blíže ke smrti.

Nedával pozor a málem narazil do krále, který se zastavil před světle zelenými lakovanými dveřmi. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, narovnal se v zádech a čekal na nejhorší. Dobře věděl, co bude na druhé straně, ale tajně doufal v ještě jednu chodbu, která by ho od krále Tamallynu oddělila na několik dalších sekund.

„Jeho královská výsost, král Barebon Chrabrý," zvolal jeden strážný po Tyeranově levici, když jeho kolega otevřel obě dvě křídla dveří a dovolil jim tak vstoupit do čtvercové přijímací místnosti s pódiem na jednom konci, kde v rudozlatém trůně seděl muž ve středních letech.

Místo koruny měl prostou zlatavou čelenku ve světle hnědých vlasech, které mu na spáncích prožírala barva soli a pepře. Ramena měl povislá, břicho ploché a tvář dokonale oholenou. Za celou dobu, co k němu kráčeli, ani nemrkl, pouze je pohledem zkoumal a soudil.

Po jeho levici seděla žena podobného věku. Plavé vlasy měla spletené na zádech až po zadek, purpurové vlasy rozhozené po jejím skromném trůně. Za jejich zády stáli dva písaři a po levici tři potomky. Jejich prvorozený mohl být o dva roky starší než Shenno a postavu měl po otci, světlé vlasy však po matce. Po jeho boku stála dívka, nanejvýše čtrnáctiletá s tmavými vlasy, oválným obličejem a velkýma očima. Poslední také byla dívka, osmiletá, velice podobná své starší sestře, ale její vlasy se lehce vlnily.

Možná deset sekund po jejich příchodu bylo ticho, poté promluvil král Tamallynu.

„Tyron Ostrostřelec nerad prohrával," řekl hlubokým melodickým hlasem. Lehce si podpíral bradu o dva prsty a díval se na dva návštěvníky doslova shora.

„Skutečně, proto často podváděl," odvětil mu Safírový lev bez toho, aby jakkoli zaváhal.

„Jste po otci, výsosti?"

„Vůle bohů mi naštěstí nabídla větší smysl pro spravedlivost," opáčil okamžitě. Jeho klid a jistota v hlase Shenna stále více a více překvapovala. Ten nejistý chlapec mu začínal chybět.

„Přesto jste podvodník," dodal Barebon a narovnal se na svém trůnu.

V té chvíli očekával Shenno nejistotu, ale ta nepřišla. „Och ano, nerad prohrávám v šachu, omlouvám se Vám za to, že jsem pohyboval Vašimi figurkami, když jste se nedíval."

„Tudíž jste po otci," dodal Barebon s lehkým úsměvem.

„A Váš syn je po Vás, výsosti. To je úděl synů."

„Povězte mi, Tyerane, proč jste dorazil tak pozdě?" Změna tónu v obou hlasem Shennovi napověděla, že to už nesedí do jejich předchozího rozhovoru.

„Problém s Lilji, jak je Vám známo. Komplikace byla očekávána, ale přišla dříve, než všichni předpovídali. Musel jsem se do Enyonu dopravit po svých vlastních nohách bez stráží. Odpusťte mi mé zdržení."

Na chvíli se Shenno zamyslel. Ten krátký rozhovor o podvádění mu přišel přehrávaný... Nebo spíše, jako kdyby byl plánovaný. Pojistka, že přichází správný hoch?

Než se však vzpamatoval, všiml si, že královský prst ukazuje na něho. „Kdo je Váš společník?"

„Divoch z našich krajů. Dobrý bojovník a stratég, jako společník nic moc," odpověděl Tyeran bez toho, aby se na Shenna jenom podíval. Proč ho ta poznámka tolik bodla u srdce?

„Naše konverzace nebude pro jeho uši," pronesl Barebon víceméně do větru. „Můžeme mu nabídnout pokoj a pohoštění, budete-li si přát."

Konečně se také Safírový Lev ohlédl na toho, jemuž řekl, že ho miluje. Přeměřil si ho však pouze chladným nic neříkajícím pohledem a následně se zase otočil ke králi Tamallynu. „Kdybyste byl tak laskav. A pokud byste se vaši lidé směli postarat i jeho koně – zítra ráno již musí být na cestě zpět ke své rodině."

Žádná rána, kterou Shenno za svůj život zažil se nerovnala tomu, co právě král řekl. Vyhnal ho od sebe. A přitom se celé dny pokoušel o to, aby mu Shenno zůstal naopak co nejblíže.

Nevnímal, co se dělo. Pouze cítil to, jak ho chytly cizí paže a vedly někam... pryč.

•••

Dostal velice skromný pokoj. Měkká postel, stůl a židle – jenže Shenno stejně neuměl psát –, umyvadlo s teplou vodou a večeře, která se skládala ze zeleniny, masa, pečiva a jednoho korbelu piva.

Pivo vypil jako první. Poté se umyl. Snažil se ze sebe setřít co nejvíce špíny, strhl si u toho několik strupů a vodu tak zakalil do růžova. Jenže mu to nevadilo. Myl se vodou smíchanou s krví a nevadilo mu to. Dopalovalo ho pouze to, že naivně řekl pravdu a dopadl jako chudák... Jako další vyhnanec, který se už nebude moct vrátit.

Přestal s hygienou, pouze si namočil vlasy do vody a poté se vrhl k jídlu, které v něm skončilo takřka na jeden velký hlt. Nelitoval toho břichabolu, který si tím způsobil.

Většinu zbývajícího odpoledne a podvečera strávil tím, že přecházel po ložnici sem a tam, klel a prskal nadávky s prokletím na všechny, které znal, a kteří ho někdy v životě naštvali. Proti králi si však netroufl říct křivého slova.

Přestal chodit a posadil se na židli až v té chvíli, kdy se dřevěné dveře do jeho skromného pokoje otevřely. Byl svou návštěvou překvapen, ale docela nemile.

Král byl umytý. Špínu z vlasů i obličeje měl vydrhnutou a konečně byl také oděn tak, aby spadal do správné příčky společenského žebříčku. Modrý kabátec mu akorát zdůrazňoval barvu očí, zatímco bílé kalhoty ještě poukazovaly na to, že je to nevinný člověk. Na rozdíl od Shenna.

Shenno nepromluvil, pouze zatnul pěsti a díval se na krále.

„Je mi jedno na jaké místo se vrátíte. Zda-li k Divochům, Prorokům, zůstanete zde nebo si půjdete vlastní cestou. Už Vás více po svém boku nepotřebuji," promluvil chladně.

Shenno jenom přikývl. „A co Rhios? Je mi stále zapovězen?"

„Pokud Vás Rhios přijme, klidně si v něm zůstaňte. Královská stráž je Vám však zapovězena," pokrčil rameny.

„Rád vidím, že Vaše výsost nepromíjí činy minulé ani za činy dnešní," opovážil se Shenno. S královou tváří to však ani nepohnulo. „Což nevadí. Bude to tak lepší. Mimo to, Vaše snoubenka vypadá roztomile," zašklebil se.

„A skutečně. Možná ji zvládnu mít i rád. Do karet jí nahrává fakt, že ještě nestihla zabít dva nevinné. Uvidíme za pár let," povzdechl si. Na sekundu povolil v ostražitosti, okamžitě se napravil, narovnal v zádech a pronesl: „Berte to jako sbohem, Shenno, bratře Arrinův. Naše cesta je u konce, děkuji Vám za to, že jste mi dělal průvodce." Lehce se uklonil, počkal, dokud mu to Shenno neoplatil a následně zmizel.

Dveře se zaklaply, Safírový lev zmizel.