Motýl a Lev

Epilog

 „Způsob trestů pro zloděje je v Roslinolu otroctví na omezenou, ale i neomezenou dobu. Mé obvinění padlo na to, že jsem odcizil sedm postelových otrokyň, ale ještě ne zcela vycvičené, proto byl můj trest jenom půl roční. Bohužel jsem však padl muži, kterého jsem okradl, tudíž se u mě vyžíval v tělesných trestech a psychickém ničení. Ocejchoval mě, protože počítal s tím, že po půl roce budu natolik zlomený, že u něho zůstanu, ale nezůstal jsem. Každopádně mohu mluvit o štěstí, protože těch otrokyň nebylo celkově jenom sedm, ale sedm desítek... Po celé zemi, různý věk, různé druhy otroků. Posteloví, bojoví, služební, jakýkoli. Po mém propuštění z otroctví jsem však byl sledován, práce byla těžší a nakonec jsem byl nucen opustit Roslinol. Vrátil jsem se sem a-"

Mluvil. Říkal to, co král chtěl slyšet – jak trpěl, pykal za své hříchy a jak strádal. Přesto byl jeho pohled stále kamenný a vypadalo to, že spolu mluvili dva cizinci, kteří se náhodou potkali v hospodě.

Pak se však král nadechl ke slovům a tím Shenna zastavil. „Ostříhal jste si vlasy," řekl.

„No, já... Musel jsem. Klášter nepovoluje dlouhé vlasy," vykoktal ze sebe Shenno. Takovou změnu rozhovoru nečekal.

„Máte zpět své korálky...," pokračoval král.

„Ano, až na jeden. Abych si pamatoval, že nejsem vyučen, protože jsem byl vyhozen," vysvětlil Shenno absenci jednoho z nich.

„Váš Prorok Vás opustil. Splnil jste svůj osud?"

„No, ne. Arrin však počítal s tím, že ho o Slunovratu splním..."

„O Slunovratu? Až dorazí král?" podivil se.

„Skutečně," polkl Shenno nervózně.

Král neodpověděl. Místo toho vstal a pokynul Shennovi, aby ho doprovodil do ložnice, že je unaven z cesty.

Shenno se okamžitě zvedl. Vzal jednu louči ze zdi, aby měli osvícenou cestu a pokynul králi, aby ho následoval do jižní věže, kde se měla jeho ložnice nacházet.

Kráčeli mlčky, Shenno osvětloval chodbu, přemýšlel a nakonec rozrazil vrzající dřevěné dveře v samém vrcholku věže a šel dovnitř zapálit svíce, aby místnost nepůsobila tak ponuře.

Jednalo se o poměrně skromný pokoj, ale přesto byl vybaven více než pokoje mistrů. Velká postel s těžkými prostými nebesy, mohutný dřevěný stůl, skromný šatník, umyvadlo a džbán na vodu, sešlapaný koberec a zrcadlo.

Zatímco Shenno zapaloval svíčky, král za sebou zavřel dveře a přešel do středu místnosti.

„Oženil jsem se," řekl zcela odlišným hlasem. „S princeznou z Tamallynu, jak asi správně hádáte. Mám ji rád, to je pravda, je to milá a mlčenlivá osoba, avšak... Něco jí chybí."

„Co, Vaše výsosti?" zeptal se Shenno ještě beze změny tónu v jeho hlase. Louči pověsil do úchytu na zdi, přiblížil se ke dveřím, ale čekal na to, co král řekne.

„Nebo jí něco přebývá...," zamumlal král zmateně. „Vlastně oboje. Něco jí chybí a naopak i něco přebývá."

Chvíli trvalo, než to Shennovi došlo. Jakmile si však jeho hlava probrala to, že král má na mysli fakt, že jeho manželka není mužem, lehce se zašklebil. „Tomu bohužel tak bude, je to žena, ne muž, výsosti."

Král se lehce zamračil, otočil se k Shennovi zády a poručil mu, aby mu pomohl rozvázat kabátec se šněrováním na zádech. Shenno učinil, jak mu bylo přikázáno a následně i kabát složil, zatímco si král kasal rukávy košile. „Mohu k Vám být upřímný, Shenno?"