Motýl a Lev

XV.

 Chlapec spadl z bílého koně s doprovodem rudé krve, která se řinula z jeho úst a krku. Kůň se splašil, jakmile spadl jeho jezdec na zem, splašeně po něm začal dupat, vrážel do ostatních koní a další jezdci skončili na zemi.

Dva smrtící šípy doprovodily další dva a pak další, a další, až se z toho stala sprcha otrávených šípů, které nacházely své cíle, ať to byli koně nebo jezdci, úspěch to mělo.

„Výsosti!" zakřičel tentokrát už Shenno, zatahal za provaz, který spojoval jeho koně s koněm pravého krále, který se vydával za obyčejného vojáka.

„Jsme daleko od hranic... nesmí tu být... Nesmí... Cesta se zdála bezpečná," naříkal zděšený Tyeran, který byl ke svému běsnícímu koni jako přibitý.

Shenno se k němu natáhl, vytáhl z poza jeho opasku krátký meč, přeřízl jim provaz, který je svazoval a donutil vzpírajícího se Kopala otočit, aby mohl uniknout z kaňonu a salvy Roslinských šípů, které postupovaly k nim.

„Výsosti!" zakřičel Shenno z plných plic, ale král se stále nehýbal. Sledoval, jak jeho dvojník našel smrt pod kopyty vlastního koně, díval se, jak koně naříkají, jezdci umírají a jeho družina mizí před jeho vlastníma modrýma očima.

Málem zmizel i on, ale šíp místo jeho paže našel krk jeho koně.

Vzrostlý grošák se s naříkáním a králem svezl k zemi, snažil se utéct, ale jed brzy koloval i v jeho žilách a veškerý pohyb byl už spíše cukáním posledních nervů.

Král seskočil ze svého sedla, sotva stál na rozklepaných nohou, snažil se vpít do rudých skal a snad čekal na smrt.

Shenno chtěl uniknout, mohl, jeho kůň pouze čekal na příkaz k útěku.

„Výsosti!" běsnil Divoch. Nutil svého koně, aby udělal těch pár kroků dozadu, snažil se dosáhnout na krále, aby ho mohl vytáhnout k sobě, ale zatímco Kopal pokračoval dopředu, král couval od Shenna a blížil se k mrtvým a těm, kteří teprve umírali.

Zaklel, seskočil ze svého koně, riskoval, že mu Kopal uteče, ale snažil se pevně svírat jeho otěže. Druhou paží chytil pevně královu paži, přitáhl ho blíž k sobě, vyhnul se jednomu kopnutí Kopala, přiblížil se k jeho boku a sebral veškerou sílu, která v něm zůstala po celém tom předchozím pochodu, vyhodil krále přes Kopalův bok a sám vyskočil za něj.

Skutečně se snažil zachránit krále Rhiosu tím, že ho vezl jako pytel brambor přes hřbet neposlušného koně?

Slyšel za sebou tu salvu šípů, viděl, jak se kaňon před jeho očima postupně rozevírá, poslouchal bolestné výkřiky za svými zády a bojový pokřik vycvičených otroků nad jeho hlavou.

Nechápal, co se stalo. Byl veden Rudými kameny, protože se jednalo o nejkratší cestu do Stříbrného města a zároveň bylo bezpečné, protože od Roslinolu bylo dostatečně vzdálené. Ale přesto byl právě svědkem toho, jak několik hlav bylo rozdrceno kameny, zatímco ti další leželi na zemi a v jejich krvi koloval jed, který jim zamezoval v pohybu a bylo jisté, že vykrvácí.

„Moji... muži," sténal Safírový lev na Kopalově hřbetě.

Šípů za Shennovými zády ubývalo, jakoby Roslinolským nevadilo, že jim uprchli dva muži. Jejich cílem bylo zabít krále a pokud se vydají dolů, aby okradli mrtvé, uvidí rozdupaného chlapce s blonďatými vlasy v bohatém sametu a pomyslí si, že král je mrtev. Budou spokojení...

Shenno zastavil v lese dostatečně daleko od kaňonu.

Slezl z Kopala celý rozlámaný, v krku měl knedlík. Sledoval krále, nehýbal se. Lekl se, že ho nějaký šíp trefil, že zemřel. Chytil ho, sundal ho co nejopatrněji z Kopala, položil ho do mechu a z hlavy mu sundal helmu.