Motýl a Lev

IX.

 Královo jméno znělo Tyeran, Safírový lev. Tomu se Shenno musel přiblble smát, protože mu ten chlapec jako lev nepřišel. Mohl ho mít ve znaku, mohl mít přesně tu barvu očí, která jménu napomáhala, ale lvem nebyl. Bylo to dítě s velkýma očima, plnými růžovými rty, výraznými lícními kostmi a bez svalů. Byl spíše kotětem, nežli lvem.

Roztomilým kotětem, které by ti, jako byli Shenno, v klášteře potrápili. Nejdříve by mu dal hloupou přezdívku... Možná by mu říkal ‚koťátko,' protože se mu vážně podobal. Pak by přišla provokace, podkopávání nohou, krádež jeho věcí, klasický tyranismus silnějšího a většího. Skončilo by to tím, že by z kláštera utekl nebo spáchal hřích, aby byl vyloučen a Shenno by si poklepal na rameno, že Rhios ušetřil od dalšího zbabělého vojáka.

Ale Shenno bohužel nebyl v klášteře, byl nucený stát před tím kotětem se skloněnou hlavou a poslouchat obvinění.

Kdyby ho toho dne už jednou neslyšel, možná by slova králova rádce vnímal a nezareagoval až na výzvu, že se má podepsat na pergamen a přísahat králi, že se nikdy více neocitne na území, které mu bylo zakázáno.

Se skloněnou hlavou zvedl zrak, díval se skrze své rozcuchané vlasy na krále, který z něho nedokázal odtrhnout zrak a nebyl schopen změnit svůj výraz. Stále to tam viděl, strach, hrůzu, ale i respekt. Přišlo mu také, že se tam vmísila ještě jedna emoce, ale nedokázal ji moc dobře rozeznat, možná to bylo potěšení nad tím, že se zbaví dalšího Divocha ze své blízkosti.

„Podepiš se," vyzval Shenna králův rádce a podal mu husí brk, kterým nejdříve poukázal na pergamen s prohlášením, který ležel na malém stolku před králem.

„Mám svázané ruce," zamumlal na to Shenno a na důkaz zvedl svá svázaná zápěstí, které Remo rozvázal až poté, co mu král pokynul, aby tak učinil.

„Na Kojotím pahorku učí dobré vázání uzlů," prohodil Shenno k Removi s úšklebkem a promnul si rozedřená zápěstí.

Vzal od rádce brk, krátce se podíval na krále nic neříkajícím pohledem a sklonil se, aby naškrábal svým nevzhledným písmem své jméno, i když u jména svého nepokrevného bratra si dal více než záležet.

Brk předal králi, který poprvé od té doby od Shenna odtrhnul zrak a krasopisem napsal své jméno hned vedle Shennova.

Vzhledné T u králova jména lehce zasahovalo do Shennova V, navrstvená barva se na překrytém místě rozpila do menšího fleku, ale král netrval na přepsání smlouvu, nechal to být, uvelebil se mlčky ve svém křesle, nahrbil se, takže byl ještě menší než předtím a požádal královskou stráž, aby Shenna dobře střežila, dokud výprava nedorazí do území, kam už Shenno směl vkročit.

I když zněl králův rozkaz, aby ze zajatce nespustili oči, Shenno byl za chvíli sám. Seděl s těžkými kovovými želízky u kůlu, kolem kterého Remo obvázal konec řetězu a zpečetil ho jedním zámkem. Chvíli si ještě povídali, porovnávali své kláštery, pomlouvali své mistry, ale nakonec mu Remo zdělil, že odchází. Proč? Protože začalo pršet.

A to si Shenno začal myslet, že je to fajn chlápek, ale nebyl.

Odešel do nedalekého stanu, smál se se svými přáteli a Shenno tam seděl na mokré zemi, promrzlý na kost a navíc hladový. Opíral se o kůl, přemýšlel, že kdyby chtěl, tak by utekl. Minimálně mu přišlo, že Remo to všechno tak udělal, aby mohl utéct, navíc viděl přivázaného Kopala opodál... Chytrý chlapík, ale nesmim utéct, řekl si Shenno našvaně.

Už žádný hřích, žádný hřích, žádný hřích...!

Opakoval si to tak dlouho, dokud na rozbahněné zemi neuslyšel přibližující se kroky.