Motýl a Lev

XXIII.

 Vzpomínal. Nikdy nechtěl být tím, kým se stal. Nikdy nechtěl vstoupit do kláštera, chtěl se vyučit, líbila se mu kovařina, ale otec mu to nedovolil. Dovlekl ho do kláštera a tam musel žít. Měl možnosti odejít, mohl zkrátka neuspět, nezískat ty kolárky, ale nemohl. Nechtěl si přiznat, že něco nedokáže, chtěl být s Arrinem, protože oba dva byli jiní než ostatní a nechtěl ho tam nechat samotného.

Vzpomínal na klášter kvůli tomu, že myslel na chlapce, který se vzdal toho, aby se stal králem. Zbili je. Nejdříve je zbil velmistr Roth za to, že utekli a celý den se poflakovali v lese, jedli lesní plody a možná by tam i přespali, kdyby je nenašel mistr Tang. Nemluvil, pouze se s nimi vrátil do kláštera, kde je nechal velmistru Rothovi, který je zbil takřka do němoty. A aby toho nebylo moc, museli obíhat jezero do té doby, než padli vyčerpáním.

První padl Shenno. Už byla noc, chladno, obličejem spadl do bahna. Zůstal tam ležet, přál si zemřít, ale Arrin ho nenechal. Doběhl za ním, zastavil se, klekl si vedle něho a zkontroloval, zdali dýchá.

„Končím, Arrine," fňukal Shenno a schovával si obličej v dlaních. Brečel poprvé za tu dobu, co tam byl. A také naposledy. „Nemám na to, jsem slabý, bolí to," kňoural, slzy mu tekly po tvářích. Bylo mu dvanáct, dva roky už žil v klášteře, měl dva korálky a věřil, že více už nezvládne.

„Mně to taky bolí. A jsem slabší než ty," odpověděl na to Arrin a snažil se ho zvednout ze země. Jenže Shenno se nemohl ani pohnout, ležel na zemi a Arrin neměl sílu, aby ho zvedl.

Když ho nemohl zvednout, pustil ho a lehl si vedle něho. Existovala sice možnost, že je nějaký mistr pozoruje z hradech a za tohle je seřeže, ale Shenno už únavou padl a Arrinovi to asi nevadilo, i když měl tvář napuchlou od velmistra Rotha.

Po chvíli se i Shenno přetočil, ležel na zádech, sledoval nebe, držel si paži, která hrála všemi barvami.

„Měls tolik možností odejít, tolik šancí na útěk... Teď už je hloupost to vzdát. Za tři týdny se budeme snažit o další korálek a budeme v půlce cesty, Shenno. Pak už nebude nikdo, kdo by nás tloukl, křičel na nás a káral nás. Budou nás obdivovat za to, co jsme dokázali... To nechceš?" ptal se Arrin s pohledem na měsíc, který vylézal z poza mračen.

Shenno mu neodpověděl.

„Takže... končíš?" zeptal se Arrin tiše.

„Jo," šeptl Shenno.

Arrin se posadil, pohleděl na svého zbitého přítele, vstal a vydal se do kláštera. Nezapomněla však Shennovi říct něco, co o několik let řekl Shenno králi: „Seš zrádce..."

A pak to Shenno řekl někomu, kdo měl být králem. Nakonec se nevzdal, byl by získal všech šest korálků, ale byl vyhozen za hříchy, které způsobil. Ale to mu neřekl, pouze ho obvinil za to, že se vzdal, že nechal Rhios na holičkách a pokoušel se ze Shenna udělat špatného člověka. I když jím už dávno byl.

Po zbytek dne nemluvili. Několik hodin zůstali u řeky, poté putovali dál. Safírový lev musel skutečně jít pěšky, Shenno šel po boku Kopala, kterému se procházení mezi stromy nelíbilo, ale vztek, který v Shennovi bublal, mu dal sílu, aby toho koně přiměl k poslušnosti.

Zastavili se, když setmělo. Našli mezi stromy malou mýtinu, kde Shenno uvázal Kopala co nejvolněji, aby se mohl pást. Dal mu také jedno jablko, poté se vydal do lesa pro dříví.

Do hodiny byl tábor rozložený a plápolal oheň. Udržovali ho co nejmenší, aby je zahřál, ale aby nebylo moc kouře. Každý z nich měl svůj spací pytel na jednom konci a věnoval se sobě. Safírový lev si objímal kolena, sledoval plameny, Shenno měl hlavu opřenou o jednu tašku , ruce složené pod hlavou a sledoval oblohu posetou hvězdami.