Motýl a Lev

XLI.

 Nebyl to Arrin, ale velice se mu podobal. Všichni ti lidé, kteří vstoupili do stanu, se mu podobali. Měli jiné rysy, jejich tváře byly buď užší, kulatější a lícní kosti ostřejší, ale bledost jejich pokožky byla totožná. Zatímco nejstarší z nich měl vlasy prořídlé, dívka měla vlasy dlouhé a rovné, zatímco mladíci vlnité a krátké, všichni je měli bílé jako čerstvě napadnutý sníh. A ty oči... Shennovi přišlo, jako kdyby ho Arrin pozoroval z několika lidských těl.

„Ten, jehož nazýváš Arrin tu není a lež klidně, Divochu," promluvil k němu nejstarší z nich. Přitiskl Shenna zpět na matračku a poručil ostatním, aby ho pevně chytli. Jeden mladík přidržel Shennovy nohy, dívka držela Shennovi hlavu v klíně a druhý mladík chytil zdravou ruku.

„Bude to bolet, můžeš křičet, ale nešij sebou," pokračoval stařec. Nevšímal si Shennovým zmatených pohledů a ani toho, jak se král krčil v rohu a s vyděšenýma očima je všechny sledoval.

Nejmenší bolest, kterou v následujících sekundách prožil, přišla hned poté, co se stařec dotkl rány po šípu. Odtáhl obvaz, Shenno zasténal a snažil se nekroutit. Než se však nadál, tělem mu projela bolest, jako kdyby mu někdo poléval vnitřnosti kyselinou. Všechno to proudilo z pravačky, které se stařec dotýkal a potíral ji mastí, která musela být tvořena ohněm a ostrými jehlami.

Vlastní křik Shennovi trhal uši. Chtěl brečet, ale zakázal si to, pouze ze svých úst vydával bolestný výkřik tisíců umírajících zvířat, prohýbal se v zádech, třásl se, zapomínal dýchat a modlil se za to, aby rychle zemřel.

Nikdy za život se mu nestalo, aby omdlel bolestí. Omdlel únavou už mnohokrát, ale tohle bylo poprvé, co ho překonala bolest. V myšlenkách měl však Arrina a to, že lidé kolem něho jsou jako on.

•••

Dokonce se mu o něm zdálo. Měl v mysli pouze Arrina, jeho světlou pokožku, bílé vlasy a nekonečně modré oči. Slyšel svůj vlastní hlas volat jeho jméno, ale on ho ignoroval. Nevnímal ho, předstíral, že Shenno neexistuje.

„Arrine," hlesl. Tentokrát už ne ve své hlavě, ale nahlas. Otevřel oči, mělce dýchal, vnímal pot, který mu smáčel celé tělo a brnivá bolest v pravé paži. Na levé části hrudi cítil tlak. Zvedl lehce hlavu, aby se podíval, co se děje a netušil, jak zareagovat.

Ležel u něho. Hlavou se mu opíral o hrudník, ruku s vlhkým hadrem měl položený na Shennově hladem propadlém břiše. Nejspíše u něho seděl většinu dne, utíral mu pot, ve kterém se topil a v průběhu toho musel usnout.

Neměl tu sílu, aby se naštval nebo nad tím jenom ohrnul nos. Vlastně mu byl vděčný. Podle otvoru ve stropě Shenno hádal hlubokou noc a naposledy byl vzhůru ráno, když křičel bolestí. Musel uběhnout minimálně den, co tam s ním seděl a kolik dní spal předtím? Probudil se podruhé a podruhé vedle něho seděl někdo, kdo měl kralovat celé zemi a ne spát na nepohodlné matraci v hliněném přístřešku.

Nevnímal svou ruku, bolest byla zcela vedlejší. Místo toho zvedl levačku ve které cítil lehké mravenčení od toho, jak si o ni jeho královská výsost opírala temeno blonďaté hlavy. Rukou se ho pokusil posunout, aby nepadal z té malé matrace, na které nakonec spali oba dva, ale to znamenalo, že se musel on sám posunout více ke zdi a překonat tak palčivou bolest.

„Mám neuvěřitelný hlad," uvědomil si po chvíli. Jak dlouho tam nehnutě ležel, zatímco mu Safírový lev lehce dýchal na hruď netušil. Čas pro něho byl v té chvíli relativní, byl totiž ponořen ve svých myšlenkách.

Kolem něho totiž chodili lidé, kteří vypadali jako Arrin. Byl to jeho lid? A pokud ano, proč byl Arrin tak daleko od nich?

Přemýšlel, představoval si opakovaně tu dobře známou tvář s korálky na krku a vzpomínal si na všechno, co pro něho Arrin udělal a co společně zažili.