Motýl a Lev

III.

 Cítil se stejně poníženě jako toho dne, co ve vrcholu té věže stál poprvé. Tehdy měl na obličeji zaschlou krev, zlomené dva prsty na levé ruce a na bedrech měl tři rudé pruhy od rány rákoskou, kterou ho jeden mistr zbil předtím, než ho dovedl k tehdejšímu velmistru Rothovi. Tehdy byl Shenno v klášteře pouze druhý den, poprvé se popral s chlapcem s velice světlou pletí a až platinovými vlasy, který ho nazval ušmudlaným divochem.

Jediné, co mu tehdy velmistr Roth řekl na jeho chabou obhajobu bylo: „ale ty jsi divoch ze severu a seš špinavý až za ušima."

Od toho dne Shenno velmistra Rotha nenáviděl, i když chlapce s platinovými vlasy začal mít rád. Možná kvůli tomu, protože ve chvíli, kdy byli po prvním pokárání od velmistra propuštěni, řekl: „ten dědek smrdí jako nemytý boty. A stejně tak vypadá."

Shenno nedokázal určit, zda se mu ulevilo nebo ne, když v dubovém křesle velmistra nespatřil páchnoucího starce Rotha se spleteným plnovousem, ale stárnoucího mistra – nyní už velmistra – Tanga s prošedivělými spánky, stejně přísnýma, ale zároveň milýma očima a pěti korálky na krku, které kromě jednoho tygřího zubu, který značil mistra, doplnil i zub druhý, znak velmistra.

„Shenno," oslovil ho velmistr tím hlasem, který mu naháněl husí kůži, ale zároveň mu zněl jako pohlazení po rozcuchaných vlasech a objetí od otce, které nezažil. „Po jak dlouhé době ses vrátil do našeho kláštera?"

Ponížený Shenno otočil hlavu do strany, sklopil onyxové oči k zemi a takřka neslyšně odpověděl, že se vrací po dvou letech.

„A po kolika letech ti velmistr Roth povolil návrat, Shenno?"

„Nikdy, velmistře," odpověděl Shenno tak poníženě, že se musel zasmát nad svou vlastní naivitou. Před návratem netušil, že bývalý velmistr zesnul, jak tím pádem mohl jenom pomyslet na to, že ten, koho nazýval tolik let starou botou, by ho vzal zpět?

„Nikdy ještě neuběhlo, Shenno," pronesl s klidem velmistr Tang a opřel se ve svém křesle s tygří kožešinou přes opěradlo.

To neustálé opakování jméno hříšníka bylo to, co ho nejvíce ničilo a velmistr Tang to poznal už před lety. Byl vynikajícím v pronikání do lidské duše a čtení ve svých žácích. Hledal jejich slabiny, nutil je tím k poslušnosti a slabinou toho severského divocha s černýma očima bylo jeho jméno. Viděl, všímal si, jak Shenno při každém oslovení skloní hlavu, jak se nahrbí, jak přivře oči, cítil jeho slabinu a využíval ji, aby ho nutil cítit se špatně pro jeho hříchy.

„Velmistře, prosím," zasténal Shenno s husí kůží po celém těle.

Přišel si, jako kdyby stál nahý před celým světem. Cítil se maličký, zrazený, opuštěný, nechtěný...

Srdce i žaludek se mu zcvrkly, nemohl dýchat, potil se, kolena ho sotva unesla, ale přesto se nemohl ani pohnout. Bál se, že ho velmistr vyženě, že už nebude chtěný ani tam, kde se cítil jako doma.

„Shenno, pověz mi. Kolikrát si obíhal Černé jezero? Kolikrát tě mistři uhodili rákoskou? Kolikrát si cvičil zcela sám uprostřed dvora v dešti, po kolena v bahně a promrzlý na kost?"

Tentokrát se Shenno odhodlal na bývalého mistra podívat, ale nezvládl to na moc dlouho, bylo ponižující vyslovit to číslo. On to číslo vlastně ani říct nemohl, protože ho neznal.

„Každičký den od začátku tvého učení, Shenno," odpověděl za něho velmistr.

Ale ten proklatý hříšník si byl jist, že tolikrát to nebylo, bylo pár dní, kdy sekal latinu nebo měli mistři dobrou náladu, ale pravdou zůstávalo, že to byla více než půlka dní tam.