Motýl a Lev

XII.

 „Když žil ještě král Tyron Ostrostřelec, můj otec, sledoval jsem, jak za ním častokrát chodí lidé z údolí a podávají stížnosti na Divochy, kteří kradou na jejich polích, kradou jejich dobytek a sudy vína i piva. Trestal Divochy za jejich činy, zavíral je do žalářů, nabízel jim alternativy jejich žití, aby nemuseli krást, když nemají jídlo, ale váš národ se mému otci odvděčil vraždou. Má matka, ale i všichni rádci mi říkali, že vypořádání se s Divochy bude mým největším úkolem v době mého vládnutí a jinou možnost, než vyhnat vás na úrodný jih jsem nenašel," obhájil král se činy ohledně Shennova národa, zatímco jeden z Divochů si předním plnil břicho a pil jeho víno.

Ani se nezdálo, že ho Snenno poslouchá a byla to pravda. Králova slova mu šla jedním uchem tam a druhým ven. Přesto na ně zvládl občas zareagovat.

„Údolí a Divoké hory dříve Divochům patřili, to vy jste je nejdříve vyhnali do hor, kde nejde nic pěstovat a posléze jste se je snažili udobřit a nabídnout jim, že se stanou právoplatnými obyvateli Rhiosu," opáčil Shenno, co si pamatoval z historie.

„Ano, tím jsme vám umožnili volně se stěhovat do údolí i jiných oblastí a rozšířit se do celé země," odpověděl na to král.

„Král to umožnil, ale ostatní národy to nikdy nedovolili. Křížení s Divochem bylo všem nechutné, z vesnic náš lid vyháněli, protože jsme dle jejich slov jiní, ač se dost podobáme takovým Savojům, kteří jsou tady zcela respektováni," debatoval Shenno s plnou pusou.

„Tohle bylo způsobeno tím, že se váš národ odmítal vzdát svých zvyků a drobných krádeží."

„Nezapomeňte, že ty naše zvyky a tak bylo i uctívání Horských bohů, což po nás převzal celý národ až na Abany, kteří si vyznávají ty svoje."

„Horský bohové?" zeptal se král nechápajíc.

„Už se jim říká jenom Bohové, ukradli jste je nám a změnili jejich jména," vysvětlil Shenno krátce. Tenhle fakt mohl vědět jenom ten, kdo Divochem byl, nikdo jiný tomu nevěřil.

„Ach tak," přitakal král, „přesto, Shenno, váš národ se odmítal přizpůsobit rostoucímu království a místo toho zabil schopného krále, čímž nás oslabil a postavil do nebezpečného postavení s Lilji, kteří se stále snaží získat naše území s nalezištěm zlata."

„Trvám na tom, že za tohle můj národ nemohl. Troufám si říct, že Roslinol vytrénoval pár svých špinavých otroků, kteří mají někde v krvi i moji krev, proplížili se do naší země, zabili krále a doufali tak, že se popereme s Lilji, aby oni opět shrábli to, co zůstane. Nebylo tomu už tak v minulosti párkrát? Jestli si pamatuju z hodin historie v klášteře, a že si moc nepamatuju, království na této zemi bylo šest. Jedno zaniklo a území padlo za oběť Roslinolu společně s jeho obyvateli, které bylo zotročeno."

Král začal značně blednout, možná od Shenna neočekával tolik slov, možná mu Shennova teorie přišla alespoň trochu uvěřitelná. „Viděl jsem toho vraha, znal jsem jeho jméno, měl na krku šest korálků, ve vlasech drobné copánky se zapletenými stužkami. To tam v horách děláte, ne? Pletete si drobné copánky s pentlemi. I muži,"

Na náznak toho, že to nedělají všichni, si Shenno prohrábl svoje vlasy, které trčely do všech světových stran, od včerejší noci byly ještě slepené bahnem, ale copánek v nich nebyl ani jeden.

„Nemýlím-li se, klášter zakazuje nošení dlouhých vlasů," poznamenal král.

„Ano, ale mistr by vám potvrdil, že jsem do kláštera dorazil bez copánků. Jakmile mi otec první copánek zapletl, nožem jsem si pramen vlasů usekl, protože se mi to nelíbilo." Po tomhle už Shenno přestal jíst, otřel si mastné prsty do kalhot a ruce složil na hrudníku, na který se mu lepila mokrá košile.

„Hádám, že jste neměl pouze jeden pramen dlouhých vlasů, ale více."

„Ano, dostal jsem políček pokaždé, co jsem si další pramen usekl."

„Tím mi ale pouze potvrzujete, že zaplétání copánků s pentlemi je vaší tradicí," promluvil král až moc vážně. Shennovi tahle slova k někomu, jako byl on, neseděla. Ale krále přeci jen neznal.

„Vaše znalost našich tradicí zase potvrzuje, že copánky nejsou žádným tajemstvím, která by Roslinol nemohl odhalit a napodobit," obořil se na něho Shenno.

Tyeran, Safírový lev, vstal. Obešel stůl, postavil se kousek od sedícího Shenna, pevně zatnul pěsti a snad se snažil být větší. Ale nebyl. Naopak se dost zmenšil, jakmile ho Shenno napodobil, vstal a postavil se proti němu. Králova kštice mu sahala po hrudník. Musel sklonit hlavu, král tu svou naopak zvedl.

„Mohl bych Vám jméno toho vraha říct do očí. Mohl bych Vám říct i jméno jeho komplice, které nám sdělil. Věřím, že byste ho znal, Shenno, bratře Arinnův," promluvil s vážností, ale Shenno si v jeho očích všiml nejistoty a toho, co měl král v očích i předchozího večera. Už to nebyl hněv nebo strach nebo respekt, jenom nejistota a něco neurčitého, co nutilo krále neuhýbat ze Shenna pohledem.

Odpusť, Arrine, zašeptal si Shenno, než králi do očí řekl: „kdybych to jméno znal, zabil bych vás za vaši pošetilost a hloupou odvahu říct to do očí nespoutanému Divochovi, když tu nejsou žádné stráže."

Otřásl se, jenom lehce sebou škubl, ale nenechal se vyvést z míry, odpověděl: „oba dva máme štěstí, že jsem zbabělý král."

Druhé královo cuknutí způsobil Shenno, který k němu prudce natáhl pravačku s doširoka roztaženými prsty.

„Co se pokoušíte udělat?" zeptal se král udiveně.

„Mám pocit, že tenhle rozhovor je u konce a já dojedl. Rád bych se vrátil ke svému kůlu, ale velmistr Tang by mě utloukl k smrti, kdyby zjistil, že jsem se po rozhovoru s králem nerozloučil tak, jak mi klášter uděluje," vysvětlil a pokynul ke své ruce.

Ač král netušil, co dělat, natáhl svou pravačku podobně k Shennovi, který ho svou rukou chytil za předloktí a pokynul králi, aby ho chytil za to jeho.

Shenno měl stisk slabý, symbolický, jak mu bylo nakázáno, nesměl králi při rozloučení ublížit, zatímco Safírový lev se ho držel křečovitě jako klíště psa.

„Bylo mi ctí, výsosti. Krásně jsme si popovídali," řekl ironicky s povrchním úsměvem na jeden koutek.

„Upřímně doufám, že se ke mně zítřejšího večera připojíte opět k večeři, Shenno, bratře Arrinův," pokynul král.

Shenno jenom přikývl, chtěl spustit svou paži podél těla, pustil tedy královo předloktí, chtěl svou ruku nechat spadnout podél těla, ale král ho stále svíral, ale postupně ho opouštěla síla, což však neznamenalo, že pouštěl Shennovo předloktí.

„Výsosti? Rád bych si opět nechal nasadit pouta," zamrmlal na to Shenno se zamračením.

Na to král jenom pohlédl na jeho zápěstí rozedřená do krve. „Bohové by mne prokleli, kdybych nechal vězně bez pout," zašeptal na to král, pustil Shennovo předloktí, sjel k jeho zápěstí, kde se opatrně dotkl zranění, na což Shenno nezareagoval, a teprve poté ho konečně pustil.

„Kdybych sám nebyl proklet, neměl bych ta pouta," odpověděl na to Shenno, pokynul naposledy ke králi a už jenom čekal na to, kdy král povolá zpět stráže, aby ho spoutali a přivázali ho tam venku jako psa k boudě.

Samotné zavolání na stráže králi trvalo pět sekund, která využil tak, že probodával Divocha před sebou neurčitým pohledem a nepatrně se chvěl.