Motýl a Lev

XLIII.

 Ráno se probudil jako první. Cítil pečené maso z venku a to ho vyhnalo z říše spánků. Po celé ty roky, co bloudil vyhnaný z kláštera jedl to, co mu bylo nabídnuto, ale čerstvé maso upečené na ohni neochutnal už strašlivě dlouho. Nedbale ze sebe setřásl studené lidské tělo, které ho nejspíše celou noc objímalo a vyskočil z lůžka. Na krátko se mu zatočila hlava, ale ignoroval to stejně jako bolest v paži a mířil rovnou ke dveřím, aby mohl zjistit, co za lid si může dovolit jíst k snídani opékané maso.

Trochu se zděsil, když u ohně, kde předchozí noci seděl pouze se Sinem, bylo sedm lidí. Nejstarší z nich byl Sin, který byl zabrán v rozhovoru s dívkou, která byla nanejvýš čtrnáctiletá. Bílé vlasy měla až po pas, zacuchané a špinavé šaty jí byly značně malé.

„Gratuluji ti, Irmo," zaslechl Shenno Sina promlouvat k dívce. Lehce ji poklepal rukou na hlavě, dívka se usmála a v doprovodu o něco starší ženy v jezdeckých kalhotách odešla.

Shenno přistoupil blíže. Nebyl zpozorován až do té chvíle, než se posadil na jeden starý špalek k oništi, aby si ohřál ledové ruce. V té chvíli na něho promluvil Sin.

„Shenno," oslovil ho. Divoch k němu zvedl lehce nervózní pohled a čekal, co řekne dál. „Xayiu a Roka by zajímalo, kdy se uvolíš vykonat správné rozhodnutí."

Shenno nechápavě zamrkal a rozhlédl se po ostatních bělovlasých, načež svůj zrak zakotvil u Sina a nechápavě se zeptal: „Uhm, kdo je Rok a Xayia?"

Sin pouze rukou ukázal ke své levici, kde seděli dva přibližně čtyřicetiletí lidé s bílou pokožkou a rukama založenými v klíně.

„Jsme rodiče Arrina," vysvětlil Roko hlubokým a trochu naštvaným hlasem.

„Dali jsme naše dítě ze svých rukou v den, kdy se narodil a od té doby jsme ho neviděli. Rádi bychom syna zpět," dodala Xayia stejně naštvaně jako její choť.

Shenno na sekundu oněměl a poté ze sebe nedokázal vypravit nic jiného než: „Myslel jsem, že jste všichni jeden člověk... Že děti, no..."

„Jsme jeden člověk v tisíci tělech. Ovšemže se musíme také rozmnožovat a zakládáme rodiny, Shenno. A Xayia s Rokem svého syna kvůli tobě museli odložit hned ve dni jeho narození. Chtějí ho zpět," opřel se do to Sin. Nezdál se naštvaný, na rozdíl do rodičů Arrina, kteří se mu velice podobali. Pravdou ale bylo, že se všichni neskutečně podobali.

„Já... Pokusím se učinit správné rozhodnutí," vykoktal ze sebe Shenno nechápavě. Jako kdyby bylo lehké učinit správné rozhodnutí, když měl pouze jedno na celý život...

Vnímal ty pohledy rodičů chlapce, který pro něho většinu života byl nejlepším přítelem a jediným společníkem. Chápal je a věřil tomu, že přesně takhle se jeho matka dívala na otce poté, co Shenna odvedl do kláštera a nechal ho tam na pospas osudu, aby mohl vraždit krále a přesouvat celý národ na jih do Esterodu, který neměl pevná pravidla a vládce.

„Naši lidé vám připraví koně a potravu na tři dny. Nemáme zbraně, nejsme bojovníci a ani bychom vám je nenabídli, kdybychom je vlastnili. Počítáme s tím, že do hodiny už budete za obzorem, Shenno. Odmítáme vás tu mít déle," promluvil Sin, když se rozhostilo ticho a Shenno se snažil utíkat před pohledy Proroků.

Zvedl zrak k Sinovi, nemile se zamračil. Přišli mu jako milí lidé, ale nepřijímali mezi sebe jakékoli cizince... jako Divoši.

Normálně by se pokusil něco namítat, ale neměl na to odvahu. Udělali toho pro ně dost, od jeho vyléčení přes to, že mu pověděli pravdu, vysvětlili mu, co je Arrin zač – tudíž to, že je Arrin syn mistra Tanga a medvěda padl – a hlavně mu trochu pomohli srovnat si myšlenky a své činy.