Motýl a Lev

XIII.

 Kolem Černého jezera prošli bez zastavení a Shenno za to byl rád. Bál se, že by se král mohl rozhodnout navštívit učně, jako se to dříve dělávalo, když ještě žil Tyron Ostrostřelec. Shenno královu návštěvu sice nikdy nezažil, ale starší chlapci mu o tom vyprávěli. Tentokrát se bál, že by se král podívat k Černému jezeru chtěl a Arrin by tak viděl Shenna svázaného a navždycky by ho zavrhnul jako hříšníka, protože by si jeho situaci vysvětlit nenechal.

Družina naštěstí jela dál. Shenno byl připoután ke koni stejného vojáka jako předchozího dne, ale kůň hnal o poznání více. Krále od rána neviděl, byl někde v předvoji na svém grošákovi, k Shennovi po celou dobu zády a neotáčel se.

„Budeme se tu spolu hnát ještě den a půl, nechceš mi říct aspoň tvoje jméno? Nebo odkud seš. Jestli od Černýho jezera, tak budu klidně hádat, pochybuju, že budeš o moc starší než já," volal marně na svého hlídače – ani se za ním neotočil a neokřiknul ho.

Shenno se do něho pokoušel hučet čtvrt hodiny, poté to vzdal, i na něho to mluvení bylo moc a všiml si, že čím více mluvil, tím více byl kůň popoháněn, až Shenno takřka běžel.

Ale po další čtvrt hodině na Shenna přišla jistá potřeba, kterou způsobil fakt, že předchozího večera vypil moc vína.

„Potřebuju čůrat," zamumlal ke strážci a dokonce dohnal jeho koně, aby šel chvíli po jeho boku. „Akutně," dodal s prosíkem v očích.

Strážný se na něho přes hledí své přilby nenávistně podíval, zamračil se, v modrých očích se mu odrazila zloba vůči Divochovi, ale svého koně zastavil. Jezdci poblíž se také zastavili, otočili se za svým spolubojovníkem, ale ten jim pokynul rukou, by jeli dál a seskočil ze svého koně, aby Shenna odvázal a odvedl k nedalekým stromům.

Je tak maličký... Stačilo by mu vrazit jednu do zubů, vzít jeho koně a zmizet, přemýšlel Shenno při vykonávání potřeby.

Rázem mu došlo, že udělat to, měl by v patách za chvíli celou družinu, spáchal by další hřích – napadení a krádež – a Arrin by mu nikdy neodpustil.

Když se zbavil přemýšlení na útěk, zamyslel se nad tím, jaký klášter by si troufl dát šest korálků někomu, jako byl jeho strážce. Malý, i přes brnění značně hubený, nevypadal moc obratně a zdálo se, že je pro něho brnění moc těžké.

„Fajn, hotovo," zvolal Shenno konečně a vrátil se blíže ke svému strážci, kterého se prohlédl.

Všiml si, že se na něho dívá, upírá na něho modré oči a zrcadlí se mu v nich... neurčitá emoce, které si všiml u krále.

Otevřel pusu, že by něco řekl, ale nakonec si jenom olízl popraskané rty, zavřel je a šel kousek za svým strážným zpět ke koni, aby se mohli připojit zpět k družině.

„Vsadím se, že uhádnu tvé jméno," zašeptal k němu Shenno, když se válečník snažil přivázat provaz zpět ke koňskému sedlu.

Na chvíli se zasekl, ale ve své práci pokračoval, i když značně neobratněji.

Shenno se tiše zasmál, předklonil se, natáhl hlavu k hlavě neobratného válečníka a zašeptal: „Tyeran, Safírový lev, nepletu se?"

Válečník se už suveréně třásl, to Shennovi potvrdilo, že se nepletl.

„Bezpečí na cestě, hádám dobře? Ten, kdo se vydává za krále je atrapa? Nebo návnada? Chce vám snad někdo ublížit? Nějaký.... Divoch?" zasmál se Shenno královi teď už do očí.