Motýl a Lev

XXXIII.

 V noci už zastavit musel. Vybral místo na kopci, kam dolehl vánek od moře, šlo vidět do všech směrů a hlavně na ten jižní, kde už se v dálce rýsovala hranice s Esterodem. Byla to řeka, mohutná černá řeka se silným proudem, která vtékala do moře. Shenno stál dlouhou dobu na tom kopci, ruce měl skřížené na hrudi, zatínal zuby a nedokázal odtrhnout svůj zrak od té protékající se vody a zelené trávy na druhém břehu. Mířil tam, protože cítil, že to místo má nějaké své tajemství, které by mohlo mít efekt na to, že je Divoch.

Král spal. Sotva dopadl na zem, přemohl ho spánek. Ležel v písku, pod hlavou měl složené paže, přes tělo přehozený Arnamův plášť. Shenno měl na svém boku meč, držel jeho jílec, palcem přejížděl po symbolu hor, kterého si předtím ani nevšiml.

Jeho povinností bylo dovést krále do Tamallynu a následně být v jeho blízkosti až do konce života, jak přísahal. Zaskřípal zuby. Začal svého slibu litovat. Stejně tak litoval toho příkazu, který mu král na jeho výzvu dal.

„Co když zůstanu v Esterodu? Když mě tam bude něco chtít udržet?" zeptal se šeptem sebe samého. Odpovědí mu byl pouze slaný vítr, který se nesl od moře.

Ohlédl se za králem, sledoval blonďatou kštici, která se vlnila pod náporem větru a tu bledou postavu, která spánek uvítala víc, než cokoli jiného.

Shenno si tiše povzdechl, otočil se, přikročil ke králi a lehce zatřásl jeho tělem se slovy: „Vstávejte, výsosti. Musíme jít."

•••

Kvůli své zvědavosti donutil krále pochodovat i v noci. Popoháněl ho, vymýšlel si lži, proč musí pokračovat – řekl, že je to kvůli ohňům, které před chvílí viděl opodál. Nestyděl se za své lži, pouze se povýšeně usmíval nad naivitou a důvěřivostí krále.

Vkládá do mě svou důvěru. Do špinavce, zrádce, zbabělce a hříšníka.

Shenno sám nad sebou pokrčil nos. Byl sebou znechucen, ale zároveň na sebe byl i hrdý. Anebo byl naštvaný, že náležel zemi, kde vládl Safírový lev. Důvěřivý, slabý a hlavně jiný. Jedna jeho část si přála, aby v Esterodu našel něco, co by mohl začít považovat za nový domov a odprostit se tak od země, která ho vyhnala, a muže, který to všechno má na svědomí. Nic by mi nechybělo... Jenom Arrin. Jenom on, ale on mě nenávidí. Já mu nechybím, on mě nepotřebuje. Přišel jsem o jeho koně, o jeho důvěru a bratrskou lásku, pomyslel si sklesle, zatímco dlouhými kroky kráčel po mokrém písku, který se mu zarýval mezi prsty a pod nehty na nohou.

Náhle zaslechl žuchnutí. Trhaně se otočil, pátral očima po horizontu, ale následně, jakmile nespatřil žádné nebezpečí, se podíval k zemi, na které ležel král jak široký, tak dlouhý. Těžce oddechoval, sotva dokázal udržet hlavu zvednutou nad pískem a sledovat unavenýma očima Shenna s jednoduchou prosbou – potřeboval si odpočinou a najíst se, než bude moc udělat další kroky.

„Není čas, výsosti," řekl Shenno dříve, než se Safírový lev zmohl slov. Klekl si k němu na zem, přehodil si hubené tělo přes zjizvený hřbet, se zasténáním se zvedl na nohy, kolena se mu třásla, ale mohl jít dál.

Rychlost byla rázem nižší, Shenno sotva popadal dech, přišlo mu, že se každým krokem propadá do země, hlava se mu motala a tiše sténající král na jeho bedrech tomu moc nepomáhal.

„Nevidím žádné ohně," sténal mu tiše do ucha s dlouhými prodlevami, když popadal dech. „Shenno... Proč poslední dny tolik ženete?" otázal se zesláblým hlasem, který mu skomíral každým slovem, které vypustil z popraskaných rtů.

„Ještě kousek a budeme z Lilji. Nikdo se nás už nepokusí zabít... Copak to nechcete? Esterod... Pak Tamallyan. Pak si vezmete jejich princeznu a vše bude... v pořádku," odmlčel se dlouze Shenno, zatímco popadal dech, když přecházel jednu písečnou dunu za druhou.

Do pravého ucha jim šuměl vítr, vlevo se do nich opíral vítr a vpředu se rýsovala klikatá řeka plná černé vody a drobných... ohňů okolo.

Shenno zastavil, klekl si na zem, padl po břiše do písku. Král se svalil se zasténáním a otázkou, co se děje, vedle něho.

„Pohraniční stráž. Odmítají pustit kohokoli do mírumilovné krajiny," procedil Shenno naštvaně skrze zaťaté zuby, svezl se níže z duny, aby nebyl vidět, přetočil se na záda a posmutnělě si schoval tvář do mozolnatých dlaní.

Z úst mu vyšlo bolestné zasténání zlomeného člověka, který přišel o poslední důvod, nač žít.

Neviděl možnost, jak projít přes tak mohutnou řeku s králem na krku, jedním mečem a nesčetným množstvím protivníků, kteří budou nejlépe vyzbrojení.

Cítil pohyb v písku. Král e nakláněl přes dunu, sledoval, co se děje dole pod ní u řeky, následně zalapal po dechu a svalil se vedle Shenna. Upřel na něho unavený smutný pohled, rukou se opatrně dotknul Shennova zjizveného hrudníku a dožadoval se vědění, co bude dál.

„Buď můžeme jít a padnout. Anebo se vrátit... Anebo se naučit žít v Lilji... Anebo... Nevím," hlesl Shenno a ruce stále nestahoval ze svého obličeje.

Královská hlava pomalu klesla na kraj Shennova hrudníku. Safírový lev vydechl horký dech na Shennovu kůži, dlouhé minuty mlčel a nakonec tiše pronesl: „Jste ve službách krále. Vaší povinností je zemřít pro něho, že? Tak to udělejte. Vyrazíme, až nabereme síly a pokusíme se proniknout do svobodné země, která je nám cizí. Pokud zemřete vy, zemřu já. Králem se stane můj bratr a dokud nedospěje, budou za něho vládnout starší a moudřejší. Rhios se bude mít líp, než se mnou, ač jsem byl králem pouze krátce."

Shenno poslouchal, dlaně si držel stále na obličeji a cítil, jak mu srdce divoce tluče strachem a napětím.

„Zemřete pro mě, Shenno," přikázal následně král, „pokud si to situace bude vyžadovat."