Motýl a Lev

XXVI.

 Jeden se vezl, druhý vedle něho šlapal bosí a zpocený. Úděl pána a otroka, přetvářky pro Lilji pro Shenna začala být vyčerpávající a drásala mu nervy. Chodidla měl plná puchýřů, poškrábána, záda měl spálená od sluníčka a byl neuvěřitelně moc utahaný.

Ještě nevyšli z lesa. Procházeli po lesní cestě a tu tam potkali nějaké pocestné. Obvykle to byli obyčejní lidé z Lilji, obchodníci, statkáři a dokonce i pár tuláků.

Až do odpoledne se nic zajímavého nedělo. Pak už se to říct nedalo.

V dálce si Shenno všiml dvou koní. Statní koně, které využívala armáda, hádal. A nepletl se. Na hřbetech dvou koní seděli dva muži, vojáci, hádal dobře. Jeden měl u sebe luk, ten druhý na opasku připnutý dlouhý meč. Neměli na sobě plnou výzbroj a ani na obyčejnou hlídku nebyli dostatečně vybaveni. Zdáli se spíše jako průzkumníci. Nebo někoho hledali.

Ani ne za tři minuty se setkali. Shenno strhl Kopala ke straně cesty, sklopil hlavu k zemi, ale koutkem oka sledoval dva vojáky Lilji. Prohlíželi si ho, prohlíželi si krále. Něco na šíji Shennovi napovídalo, že je špatně.

Koně vojáků z Lilji je konečně minuli. Přidal do kroku, táhl Kopala silněji, přes rameno se ohlížel za dvěma muži.

„Výsosti?" šeptl tiše.

„Ano?"

„Lidé Lilji... Mluvil jste s nimi v hostinci o Rhiosu?"

„No... Ne. Ale jeden stůl... Seděli tam vojáci, říkají, že pátrají po mužích z Rhiosu, že jim utekli," vykoktal ze sebe nechápavě.

Shenno měl jenom pár sekund na rozmyšlenou. Jestli se nepletl, v kaňonu, kde zahynul falešný král, mohl útok zorganizovat pouze Lilji nebo Roslinol. Roslinol však neměl důvody zabít krále, ale Lilji ano. A pokud zaútočili, musel vidět uniknout dva muže. A pokud se pak vydali ohledat těla a nebyli moc hloupí – nebo znali královskou tvář -, muselo jim dojít, že dva uprchlíci budou způsobovat problémy. Kdyby unikli dva obyčejní vojáci, jejich zpráva by mohla vyvrcholit v další otevřenou válku. Pokud by ti, co unikli, byli důležitější, ne-li král... Pátralo by se po nich všude.

Na druhou stranu, i obyčejní cizinci, kteří se zkrátka nelíbili, mohli být dle práva armády Lilji na místě popraveni, pokud se nejednalo o cizince putující s nabídkou prodeje zboží a vlastní armádou dvaceti mužů na obranu.

Výsledek Shennova přemýšlení byl stejný v obou případech.

Zastavil se, otočil a zaměřil svůj zrak na vojáka, který zrovna natahoval svůj luk.

Chytil královu nohavici, trhnul s ní k zemi zrovna ve chvíli, kdy nad královskou kšticí prosvištěl jeden šíp.

„Ti muži jsme my," procedil Shenno rychle mezi zuby.

Když už byla jeho výsost na zemi a bez šípu v hlavě, začínalo teprve to nejhorší.

Nejmoudřejší by bylo, aby se co nejrychleji oba dva dostali na Kopala a uháněli, dokud by je buď ti muži nedohnali nebo neztratili, ale jakmile Shennovi ta myšlenka probleskla hlavou, zvíře dostalo ze svých plic bolestný výkřik, vzepřelo se na zadní a kroutilo sebou, dokud se do jeho krku nedostal druhý šíp.

V té chvíli zbývalo už pouze zmizet, dokud voják s šípem natahoval tětivu a druhý připravoval svůj meč uhánějící kupředu.

„Běžte!" zařval z plných plic na krále.

Chytil ho proti jeho vůli za límec košile. Bolest nebolest se rozeběhl do lesa, šlapal po jehličí, ostrých větvičkách, na šišky, snažil se kličkovat, aby nebyl snadným terčem, ale musel tak koordinovat i krále a způsobil tím, že nejednou narazili do stromu.

Výhodou však byla hustota lesa. Uhánět přes něj s koněm a mečem v ruce nemohlo být lehké, střílet do něj šípem ještě složitější.

Kompletní obraz toho, co se dělo a stalo, Shenno ještě v hlavě neměl. Věděl jenom, že musí utíkat. Vracel se směrem k řece, protože věděl, že by jim mohla zachránit život, pokud budou dostatečně rychlí.

Za zády slyšel křik. Vojáci na sebe řvali, jeden z nich se určitě musel začít prodírat stromy po svých, hlas druhého se vzdaloval. Král sténal bolestí a jestli se Shenno nemýlil, slyšel i tlumené vzlykání.

Zvuk řeky byl každým těžkým krokem silnější a silnější. Něco na tom Shennovi nesedělo, protože řeka tak hlasitá být neměla. Pokud tomu tak bylo, znamenalo by to, že se tam nacházel splav nebo něco horšího.

Popoháněl krále, sám se otáčel, voják jim byl v patách, ale běžel po svých, prodíral se lesem, ale přesto je doháněl.

„Shenno... Shenno!" zakřičel z ničeho nic král z plných plic.

Shenno se přestal ohlížet na vojáka, podíval se dopředu a měl co dělat, aby včas zastavil.

Ten hluk se ukázal jako vodopád. Shenno zaklel. Jestli něco neuměl, byla to geografie. Nepamatoval si mapy, nevěděl, jak vypadají území a skutečně netušil, v jak špatném terénu se nachází.

Podíval se z kraje dolů, tipoval to na výšku deseti dospělých mužů... Ale jeho velikosti.

„Skočíme," rozhodl jistě, stále držel královu košili.

„Zabijete nás!" bránil se král, který se zapřel nohama o zem, aby ho Shenno nemohl strčit.

„Nebo to udělá on, to je fuk, ne?" zavřeštěl na něho, ohlédl se, ještě rychle vyhodnotil situaci, prohlédl si terén, hledal cokoli, co by použil jako zbraň, ale nic nenalézal.

Neměl na vybranou, opřel se vší silou do krále, který se snažil vzpírat, ale neměl na to.

Král se ty poslední metry k útesu vzpíral, ale Shenno byl silnější, i když byl unavený.

Žaludek měl stažený do velikosti švestky. Krve by se v něm nedořezalo, srdce mu málem proskočilo hrudníkem, když mu došlo, že to udělá, ale udělal to a strhl sebou i Safírového lva.