Motýl a Lev

XXI.

 Tentokrát musel mlčet. Polonahý stál na chladném vzduchu, bosí, chtěl se poškrábat na hlavě, ale nemohl se ani hnout. Prostě tam postával, držel otěže Kopala a sledoval Safírového lva, který se snažil hostinskému vysvětlit, odkud přichází, a že si žádá jednoho pokoje pro sebe a stáj pro koně.

Hostinský si dlouho mladíčka prohlížel, mrmlal si něco pod vousy, jednou se poškrábal v prošedlých vlasech, poté si prohlédl takzvaného otroka a zeptal se, odkud má všechny ty jizvy.

„Bičování," odpověděl ihned Safírový lev sebejistě. Jak by také ne, když mu Shenno poradil odpovědi na všechny možné otázky.

„Neposlušný otrok?" zasmál se tiše hostinský.

„Spíše líný," pokrčil král rameny.

„Může spát v chlévě, syn ho může řetězem přikovat ke zdi, pokud se bojíte o jeho loajalitu," nabídl mu hostinský, jakmile si odzkoušel pravost peněz, které mu král dal.

„Nebude třeba, zůstane u mě. Je i mou tělesnou stráží," namítl král se zakroucením hlavy.

„Můj hostinec je bezpečný, nedovolím otrokovi, aby se potuloval volně, ač u svého pána," zavrtěl na to hlavou změnu zase ten hostinský, který páchl po tabáku a pivu.

„Je to váš hostinec," pokynul Safírový lev hlavou.

Shenno se tak znovu ocitl v řetězech. Nohy měl sice volnější, dokázal dělat však sotva tříčtvrteční kroky, ruce měl k sobě řetězy těsně u sebe a připojené k nohám, bylo to nepohodlné a navíc cítil, jak se mu kůže, se sotva vzniklými strupy, zase dře do krve.

Musel sedět v rohu hostince, temný kout, zatuchlý, studený a vlhký. Mohl jenom sledovat, jak král; nově pouze Pán Ingus večeří ve společnosti mužů z Lilji. Jeden z nich byl synem onoho hostinského, otci se moc nepodobal, ryšavý, více než dvacetiletý s rukama jako lopaty. Další byl mlynář z vedlejší vesnice a pak kdo ví kdo.

Otrok se prý v hostinci neobjevil už dobré měsíce. Shenno tam byl vystaven na obdiv mnoha pohledům, dokonce kvůli němu i pár dalších lidí přišlo, aby se pouze podívalo. Hostinský však řekl, že za podívání si člověk musí koupit pivo nebo jídlo, takže tím hned vylezl jeho zisk a přemluvil Safírového lva, aby svého otroka nezamkl v pokoji.

Pár lidí po Shennovi chtělo vědět, jestli umí nějaké triky a je otrok, co má svého pána zabavit. Pár se ho zeptalo, jestli se umí rvát, bojovat s mečem a jinými zbraněmi. Někteří pouze chtěli, aby promluvil nebo jim ukázal, že nemá jazyk – jak tomu často bývalo. A jeden člověk, kterého málem Shenno naštváním kopl, se zeptal, zda je Shenno postelový otrok.

Hypnotizoval krále pohledem, aby se rozhodl jít lehnout si a vzal ho sebou. Ta společnost se mu nelíbila, když věděl, že tohle bude muset trpět do té doby, než přejdou hranice do Esterodu, odkud poputují do Tamallyonu.

Král jeho němou prosbu nejspíše vyslyšel. Poděkoval a zaplatil za své jídlo, došel ke svému otrokovi, který okamžitě vstal na nohy a nechal ho za sebou jít jako zbitého psa s chrastivým řetězem na krku. Na rozdíl od psa měl Shenno řetěz na končetinách a mohl děkovat, že ne na krku.

„Jeden muž Vás chtěl odkoupit, Shenno," šeptl král, jakmile za sebou zavřel dveře do pokoje a zajistil je dřevěnou závorou.

„Kolik by za mě dal?" ušklíbl se Shenno na tu poznámku.

„Moc ne. Jste prý starý," zamumlal, „a ošklivý..."

„Lichotivé," zašeptal si Shenno a svezl se na zem v jednom z rohu pokojů co nejblíže ke dveřím.