Motýl a Lev

XXXV.

 Pěstí, které přistálo na jeho pravé tváři bylo snad to nejsilnější, které kdy zažil. Ta bolest však nebyla nic proti tomu kopanci do žaludku, který přišel o pár sekund později. Málem se pozvracel, zalkl se a spadl k zemi, jakmile cizí ruka pustila jeho zacuchané vlasy a dovolila mu tak svalit se do klubka na mokré trávě u řeky.

Nic na to neříkal, ani nezaklel, pouze tam ležel na zemi, tiše sýpal a vnímal nadávky muže, kterému zabodl vrhací nůž do paže. Bohužel to nebylo smrtelné zranění a bylo všem zřejmé, že to přežije. To však neplatilo o tom, že Shenno a jeho výsost také přežijou. V těch prvních sekundách na tom byl však hůř Shenno, který sloužil na vylití zlosti, zatímco druhý mladík klečel na zemi s rukama svázanými za zády a pouze mlčky přihlížel tomu, co se děje.

Už se rozednívalo, slunce vycházelo za obzorem a pro Shenna to mohl být poslední východ slunce, který v životě spatří.

„Odkud jste?" vyštěkl jeden ze stráží, ten, který držel vlasy Safírového lva, aby nemohl sklánět hlavu, ale aby musel sledovat Shenna, který byl opakovaně kopán do žaludku a mlácen do obličeje.

„Z Rhiosu... Zběhové," zachroptěl Shenno, který měl tvář natisklou k zemi a podrážku jednoho muže z Lilji na levé tváři. Sám Shenno už netušil, co vlastně říká. Mluvil z posledního, vymýšlel si lži a doufal, že si tím alespoň o pár sekund prodlouží život.

„Rhios...? Copak vám ta dokonalá země provedla tak strašného, že jste museli utéct?" odplivl si ten, jehož noha ležela na Shennově tváři. Plivanec dopadl jenom kousek od Shennova nosu, nad čímž ho musel znechuceně ohrnout.

Shenno hledal slov, ale ztrácel dech. Ústa měl plná krve, zrak zamlžený, třásl se a promluvit mu dělalo značné obtíže. A to musela vidět jeho výsost, protože se slov ujala, ale...

„Jsme jiní," vyhrkl s bolestným zaúpěním, jakmile mu jeden z vojáků málem vytrhl vlasy z hlavy, aby ho usměrnil a ukázal mu, kde je jeho místo v tomhle světě. Shenno si tiše zaklel, jakmile to řekl. To se za ty dny nepoučil?

„Jiní?" zasmál se tiše strážce, jehož Shenno chtěl původně zabít jako prvního. Držel si ošetřenou ránuna své paži, šklebil se a přitom se snažil nesmát. Z jiných úst vyšlo zase pouhé „fuj", což dokonale vyjadřovalo postoj všech vojáků k těm lidem, za které je Safírový lev označil. Skutečně si myslel, že by jim tohle mohlo zachránit život?

„Tuhle výmluvu tady máme prvně... Ale to nic nemění na tom, že umřete." Tlak na Shennově hlavě o něco stoupl, jakmile to muž dořekl. Z Shennových úst vyšlo už tiché bolestné zaúpění společně se slinou, která byla zbarvená do tmavě rudé.

Další, co Shenno spatřil, byla špička lesklého meče, který mu někdo prohnal kolem hlavy. V následujících vteřinách byla jeho hlava zvednuta za vlasy do vzduchu a společně s tělem násilně vláčena ke špalku, který musel v dlouhých chvílích sloužit jako sedátko, ale nyní to měla být podložka, kam se měl Shenno položil, aby přišel o hlavu.

Nijak se nebránil, pouze zatínal zuby a vztekal se, že Safírový lev nejde první, aby se na to nemusel dívat. Snažil se zachytit jeho pohled, ale nespatřil nic jiného než malý dřevěný člun, který se k nim dostával přes řeku s dvěma pasažéry.

„Juno, počkej," povzdechl si sklesle jeden ze strážců. Byl to ten, co si držel zraněnou ruku. Všichni včetně Juna přestali vykonávat svou práci a raději se natočili k řece, kde už na břehu vystupoval jeden mohutný muž a druhý připevňoval loďku k malému molu.