I.

3.3K 293 9
                                    

 Bál se zjistit, do čeho to spadl. Bylo to teplé, lepkavé a rozpláclo se mu to po celých zádech.

„Padej, bídáku!" zakřičel na něho ten, kdo ho shodil k zemi. Krátce po mladíkovi dopadl na zem ještě jeho otrhaný spací pytel složený do ruličky, který nosil přes rameno a starý meč, který už vypadal, že nejlepší léta má už dávno za sebou.

„Jsem Shenno, válečník od Černého jezera a ty mě tu nenecháš přespat?!" zakřičel mladík na svalnatého hospodského, který se mu sice nevyrovnal výškou, ale silou určitě.

„Ne, jsi možná tak Shenno, propadlík od Černého jezera, padej spát někam pod strom, když nemáš na zaplacení!" zasmál se přes prošedivělý plnovous, kopl na ležícího mladíka jeden kámen u cesty a zmizel ve dveřích svého hostince na křižovatce dvou cest.

Shenno konečně vstal. Ulevilo se mu, že padl pouze do bláta a ne do něčeho horšího, ale to neměnilo nic na tom, že byl špinavý, unavený, hladový a navíc i ponížený před celou hospodou, protože mu nebylo vyhověno.

Před deseti lety, když ho otec zanechal u Černého jezera, dostal od mistra Tanga hnědý provázek, který mu přetáhl přes krk a řekl, aby ho nikdy nesundaval. Shenno tak učinil. Věděl, že za každou splněnou zkoušku dostane korálek, který navlékne na provázek a ukáže tak světu, jakým mužem je. Hnědý korálek za umění přežít v divočině, zelený za rozeznávání bylinek, červený za ovládnutí jízdy na koni, žlutý za lukostřelectví a modrý za umění boje s mečem. To byl jediný korálek, který Shenno nezískal, ač se mu v boji s mečem nikdo nikdy nevyrovnal.

A protože nezískal korálek, nemohl se nazývat válečníkem od Černého jezera, ale pouze nickou s korálky na krku. Přesto však pokoušel nepozornost hostinských a snažil se získat nocleh a jídlo zadarmo. Skoro nikdy neuspěl.

„Do háje se všim," zaklel, přehodil si přes rameno spací vak, na opasek si připnul meč, který schovával ve staré kožené pochvě a vydal se po jižní stezce dál. Doufal, že najde jiný hostinec, kde přespí nebo alespoň jezero, kde se umyje a strom, pod který si lehne.

Nenašel však ani jedno. Jediný vodní tok poblíž jižní stezky byl skoro vyschlý potok, kde si stěží umyl zablácená záda, namočil si vlasy, aby mu nebylo teplo a vydal se dál. Byl by se z potoka napil, ale jeho hnědý korálek naznačoval, že není hloupý a v divočině přežít umí. Věděl, že napít se stojaté vody by mu mohlo vážně ublížit.

Letní slunce, kterého ho doprovázela na kamenité cestě, mu začínalo vadit. Takřka nic neviděl, sužovala ho žízeň a cítil, že mu rudnou ramena. Musel klít nad svou vlastní hloupostí, protože před třemi dny se rozhodl, že prodá svůj lehký kabát a vzdušnou košili za pět měďáků. Za to si pořídil jeden nocleh, trochu piva a večeři.

„I žebrák byl bohatší než já, tse," odsekl stroze při vzpomínce na otrhaného muže ve starém oblečení, co s nim obchod uzavřel.

Mohl ujít dva tisíce kroků, než narazil na další rozcestí, tentokrát bez jakéhokoli hostince. Zastavil se přesně uprostřed křižovatky, podíval se vlevo, vpravo, před sebe, dokonce i za sebe. Netušil, kam se vydat dál, netušil, kde byl, protože se nikoho v hostinci nezeptal. Byl na jihu? Na severu? U moře? Nebo se blížil ke spáleništi na západě?

Nakonec se musel podívat na rozcestník, dlaní si zakryl letní slunce, přimhouřil zrak a četl z cedule.

Zaujal ho jeden směr, který vedl na východ. Stálo tam ‚Černé jezero.'

Na mysl mu přišla jedna vzpomínka, zatnul zuby, sevřel pěsti a podíval se na cestu, která vedle od Černého jezera.

Přemýšlel, usilovně přemýšlel, kam se vydat. Měl se poníženě vrátit k Černému jezeru a prosit mistry o odpuštění a vyučit se modrému korálku? Měl jít co nejdále od jezera a putovat do hor? Nebo měl zahodit minulost a jít poslední možnou cestou k hranicím a riskovat potyčky s jinými národy?

„Shenno patří jenom jednomu místu v téhle zemi," odsekl si stroze pro sebe, poupravil si meč na svém boku, instinktivně se dotkl svých korálků na krku a vydal se k místu, které mu bylo deset let domovem, i když věděl, že ho nikdo nepřivítá s otevřenou náručí, ale s ohrnutým nosem, posměšky a nenávistí.

„Ale svých činů nelituji," připravoval si řeč. Věděl, že se bude muset před mistry obhájit, aby mohl znovu vejít do učení a chtěl být připraven.

Ale s tímhle mě akorát poženou ven rychleji než posledně, uvědomil si. Větu o tom, že činů nelituje, raději ze svého proslovu vyškrtl a zrychlil svou chůzi, aby k jezeru dorazil do setmění.

Motýl a LevKde žijí příběhy. Začni objevovat