Motýl a Lev

XVIII.

 Shenno znal mnoho lidí mnoha národností, vyznání, znal jejich historii, zvyky, znal jejich národní písně. A právě kvůli písním věděl jednu věc.

Rhios byla zemí bitev, válečníků, krve a smrti.

Alespoň tomu tak bývalo ještě v době, kdy se Divoši skrývali ve svých horách a pro Rhios byli označeni jako nepřátelé. Byla to také doba, kdy se vedly časté války s Lilji, muži umírali denně po tisícovkách a lidé se báli toho, co jim přinese druhý den. Od té doby se toho hodně změnilo, válka s Lilji z velké části skončila, Divoši byli přijati jako jedna z národnosti Rhiosu, ale nikdy nebyli zcela přijati.

Válečná období Rhiosu byla časem, kdy vzniklo nejvíce písní. Převážná z nich pojednávala o bojích a smrti a tak tomu zůstalo. Lidé Rhiosu měli potřebu zpívat a psát o svých válkách, o krvi, umírajících a zmrzačených. V tomhle se od nich Divoši lišili.

Když byl Shenno ještě dítětem se všemi prsty na nohou a otec mu násilím splétal na hlavě copánky s rudými pentlemi, matka mu zpívala. Zpívala o slunci, lásce, horách, o Bozích... Shennova nejoblíbenější byla píseň o ledovém Bohu Leofarovi. TA píseň byla nejdříve smutná, byla o malé Divošce, která se ztratila v horách v bouři. Hodiny, ale možná i dny bloudila v bílé vánici, volala své rodiče, třásla se zimou a slzy měla zaschlé na tvářích, rty promodralé a chladem nemohla už pohnout ani prsty. Na pokraji svých sil klesla k zemi a prosila Bohy o pomoc. Přes silnou vánici ji však žádný neslyšel, až na jednoho. Přišel k ní, vzal dívenku do ledové náruče a nesl ji pryč. Myslela si, že zemřela, že se jí zmocnila Smrt, ale nebylo tomu tak. Vánice slábla, zatímco ji něco neslo sněhem. Byla unavená, oči měla zavřené, chtělo se jí spát, ale vzdálený hlas jí napovídal, aby nadále bděla. Najednou ji její zachránce položil před jeden dům, zaklepal na dveře a odstoupil co nejdále od dveří, aby se ho nedotklo to teplo, když lidé otevřeli. Odnesl dívenku do její vesnice, uklidnil bouři, která Divochy sužovala po několik dní, uklonil se lidem a zmizel v podobě několika sněhových vloček.

Divoši uctívali mnoho Bohů, stejně jako jiní, ale Leofar byl jenom jejich. Nikdo jiný jeho existenci nepřijímal, protože sníh a mráz byl na jiných místech Rhiosu vzácným úkazem v těch nejchladnějších zimách, zatímco v Divokých horách byl takřka furt.

Leofar se v jejich mytologii popisoval jako bílý muž s ledovýma očima. Shenno ho jednou popisoval Arrinovi, který se smíchem akorát odvětil: „takže já jsem Leofar?"

Mnohokrát Shenna napadlo, že by to mohla být pravda. Vypadal tak, jak ho pověsti popisovali, slunce ho pálilo a ty ledově modré oči měl také. „Možná jo," odpověděl Shenno.

Shennova matka byla zvláštní žena. Moc si na ni nepamatoval, nejčastěji vzpomínal pouze na to, jak jeho a otce z dálky pozorovala, jak mu zpívala zastřihovala jeho nerovné vlasy, když si na protest usekl zapletené copánky, i když její hlavu zdobilo velké množství podobných copů s pentlemi.

Měsíc na obloze byl obrovský, marně se snažil dostat skrze husté větve stromů, ale Shennovi ten jeden paprsek stačil. Opíral se o stěnu jeskyni, dýchal noční vzduch plný deště, který už ustal, snažil se usnout, ale nešlo to. Bděl dlouhé hodiny, tiše si zpíval píseň o ztracené dívce a ledovém bohu, vzpomínal na to, co bylo a nemohl se zbavit myšlenky na to, kde je jeho matka. Naposledy ji viděl v horách, když ho otec vedl pryč, ale to je už desetiletá historie.

„Když v té chvíli poslední vločka sněhová... odlétla," vydechl Shenno se zavřením očí.

Byl zvyklý na to, že poslední roky byl po nocích sám. Nikdo ho nerušil, on nikoho nerušil a na nikoho nemusel dávat pozor. Teď si tyhle věci neuvědomoval, zpíval si a neuvědomoval si, že by někoho mohl jeho hlas odrážející se do jeskyně probudit.