Motýl a Lev

XIX.

 Snad nikdy tak dlouho nemlčel, když byl v něčí společnosti.

Nepromluvil od noci, nepromluvil ráno, když podával králi jídlo, nepromluvil, když se zvedl a začal uklízet tábor, aby se vydali na cestu. Pouze pokynul, aby si král vyskočil na Kopala, vzal jeho otěže a vydal se skrze les k cestě podél pobřeží.

Shenno se po celou dobu díval před sebe, pevně svíral Kopalovi otěže, občas se rozhlédl kolem, když slyšel nějaký zvuk, vždy pokynul na pozdrav obchodníkům a cestovatelům, které míjeli, ale ani jednou se nepodíval na jeho výsost a nepromluvil k němu. Neměl co říct.

Safírový lev se zase snažil od Shenna držet zrak co nejdále. Pozoroval lesy, pevně svíral hrušku sedla, nervózně se kroutil a ani se k Shennovi jedinkrát nepodíval.

V hlavě mu bzučelo, nestíhal vlastní myšlenky, všechno se s ním točilo, připadalo mu, že ani nemůže chodit rovně.

Vzpomněl si toho dne na to, když musel v patnácti v rámci jedné zkoušky složit zkoušku mlčení. Od úplňku do úplňku nesměl promluvit, vydat jedinou hlásku a to ani ve chvíli, když nebyl na dohled jediný mistr nebo práskač.

Moc chlapců ve zkoušce neuspělo, pouze tři, Arrin, on a jeden menší parchant, který se vyžíval v trápení Shenna. Odměnou těm úspěšným bylo to, že mohli na měsíc odejít s kláštera a vyzkoušet si normální život. Mohli zkusit, jaké je to žít ve městě, mohli se přiučit u jakéhokoli mistra chtěli a dokonce ani neměli povinnost vrátit se. Ten třetí kluk se nevrátil, ale Shenno s Arrinem ano, mezitím však prožili měsíc na vlastní pěst, lovili malou zvěř, spali pod širákem, bavili se v hospodě. Ani se jim do kláštera moc vracet nechtělo, ale přesto přišli a vrátili se k jejich starým životům.

Ten měsíc mlčení pro Shenna bylo šílenstvím. Přežil jenom díky tomu, že ho Arrin naučil znakovat, mohli tak spolu sami dva komunikovat, nikdo je nerušil, nikdo jim nerozuměl. Občas to dělali ještě později, když si chtěli říct něco, o čem jiní neměli vědět.

To znakování mu chybělo. Instinktivně se dvěma prsty na levé ruce dotkl jemně svých rtů, udělal jimi menší oblouček a dokončil větu, že by si rád promluvil.

Ale nikdo neznakoval zpět. Ani král, ani Arrin, který byl dva dny cesty vzdálený. Shenno byl nucený promluvit, jestli chtěl něco říct.

Tiše si odkašlal, aby na sebe upozornil, ale s králem to ani nehnulo. Zamračil se, sevřel pevně Kopalovi otěže, jemně s ním cukl, aby to pocítil i král a promluvil: „Stal jste se hříšníkem, výsosti. A hříšníci jsou v očích Bohů nemilosrdně trestáni."

„Já vím," odpověděl na to Safírový lev, „Ale hříchy k našim životům patří."

„Možná k vašim ano, ale Divoši jsou učeni tomu, že hříšníci skončí v pekle a čím více hříchů, tím více utrpění," namítl Shenno.

„I my jsme tomu učeni, ale nikdy jsem nebyl poučen o tom, že toto by Bohové považovali za hřích," vysvětlil, „provinil jsem se mnoha věcmi, ale tímto ne."

„Každý milostný akt, který nepovede ke zplození bojovníka, který by byl schopen bránit svou zem, je hříchem," namítl Shenno stroze.

„Pokud však muž zplodí více potomků s více ženami, je téže hříšník," opáčil král.

„Muž s mužem však zplodit nemůže, výsosti, a akty bez potomků jsou hříchem."

„Ano, to už jste říkal, ale vynechal jste pohlaví hříšníků," povzdechl si král.

Shenno jen našpulil rty, odvrátil hlavu do strany a na krále už nepromluvil.

„Nikdo navíc netvrdí, Shenno, bratře Arinnův, že se jednalo o milostný akt. Bylo to projevem slušnosti a toho, že král bere všechny své poddané jako rovnocenné bez přihlédnutí na jejich národnost," argumentoval král nadále.

Shenno musel uznat, že ač bojovníkem nemohl být nejlepším, v řečnictví exceloval. Přesný opak jeho samého...

„Musím vám připomenout, výsosti, že jste Divochy vyhnal z jejich území," upozornil ho Shenno se zaskřípáním zubů.

Král dlouho neodpovídal, Shenno si myslel, že ho složil na lopatky, ale nebylo tomu tak.

„Mám strach z Divochů, ano. Byl jsem dítě, když mého otce zabil Divoch a už v té době jsem onen zákon o jejich přemístění nechal sepsat z čiré nenávisti a strachu k nim. Mé názory se postupem času změnili, ale bylo mi královskou radou zakázáno změnit mé rozhodnutí; král není všemocný."

„Tím pádem nejste nic víc, než přeceňována figurka v hezkém kabátci na herní desce," odsekl Shenno.

„Ale to vy tu přeceňovanou figurku ochraňujete," obeznámil ho král.

Proč Shennovi vyšla na mysl otázka, zda by bylo velkým hříchem, kdyby králi uštědřil ránu do obličeje?