Motýl a Lev

X.

 Celou noc nespal. Byla mu zima, vlhkost se prokousávala jeho kůží, masem a zalézala až do morku kostí, třásl se, bahno bylo tou nejhorší matrací v jeho životě a pršiplášť, který měl přes sebe přehozený, nedokázal udržet tělesné teplo. Nemluvě o tom, jak mu kovová želízka ničila zápěstí a rozedírala kůži do krve.

Proklínal, i když nechtěl, Arrina. To on ho přivedl na tu cestu, to on ho nikdy v životě už nechtěl vidět a přál si, aby už nepáchal hříchy.

„Řekl bych, že tě nenávidím, ale nejsem lhář," zašeptal si promrzlý Shenno krátce před úsvitem, než na chvilku usnul.

Ale nemohl spát více než hodinu, poté ho probudil člen královské stráže, kterého neznal a vytáhl ho nemile na nohy. Tábor se už sklízel, královská výprava se měla vydat dál na cestu, kam, to Shenno netušil, ale moc se o to ani nezajímal, nebyl to jeho problém.

Netušil, co přimělo krále cestovat... Nalehko. Odhadem mohl Shenno říct, že tábor obsahoval pouze stovku mužů, větší množství koní, krále, pár rádců a jednoho zajatce, který měl být vyhozen za určité hranice, kde se směl a nesměl pohybovat.

„Kam má tahle výprava namířeno?" zeptal se strážce, který mu sundaval z želízek řetěz a místo toho k němu připevňoval lehčí provaz, na kterém ho vedl jako psa skrze bortící se tábor k připraveným mužům.

Dobrou hodinu musel Shenno stát na sluníčko, začal mít neskutečnou žízeň a hlad, ale nic neříkal. Očkem sledoval připravené vojáky, snažil se prokouknout hledí na jejich přilbách a zjistit tak, zda nějakého nezná, ale nešlo to.

Jeho provaz byl přivázán na sedle jednoho grošáka na kterým seděl rovný jako pravítko menší válečník, který se urputně snažil dívat na cestu před sebe a zajatce, který mu byl přidělen, zcela ignoroval.

Shennovi se něco na tom válečníkovi nelíbilo, tak ho také ignoroval a raději v té vřavě pátral po králi, který se dlouho nikde neobjevoval, až konečně na sněhově bílém koni vyjel z poza jednoho rozpadajícího se stanu.

„No," zamumlal si Shenno pro sebe. Viděl krále poprvé na denním světle a musel uznat, že ten včerejšek byl pouze přeludem. Nepadla by pro něho tisícovka žen, jakmile by zamrkal. Možná stovka, ale více ne. Na koni však vypadal vyšší, měl poměrně řídké zlaté vlasy a zapadlé oči.

„Jak velký území nám král ukradl?" zeptal se Shenno svého věznitele chvíli předtím, než vyšli na nepříjemně dlouhý pochod. S jeho únavou, hladem a žízní to bylo ještě mnohem těžší pohybovat se dostatečně rychle, aby ho kůň nevláčel za sebou.

„Úhoří řeka je hranicí," promluvil věznitel, ale v přilbě se jeho hlas odrážel a byl špatně srozumitelný.

Ale ten název si Shenno nemohl s ničím splést, proto překvapeně zakřičel, že je to tři dny jízdy na koni.

„Ano," odpověděl na to se zahuhláním věznitel a už se Shennem nepromluvil. Nechal ho pouze s jeho naštvanými myšlenkami na krále.

Půlku země, zasyčel. Chorý král vzal poslední špetce Divochů, která přežívala, půlku země. Mohli žít pouze na jih od Úhoří řeky, což znamenalo, že nesmí ani do hor, které jim původně patřili. Byli snad už všichni vyhnáni na jih a Shenno byl poslední? Bylo to možné.

Jih království se vyznačoval pouze jednou věcí – farmařením. Divoši, kteří jsou zvyklí na tuhé zimy a krátká léta byli odsouzeni k úmorné práci na poli, kterou neznali a teplotám, která jim nevyhovovala. Sám Shenno měl první roky v údolí problém přežít tolik slunce.

Prvního dne ušli podle Shenno pouze třicet tisíc kroků, i když je nepočítal. Nechápal, proč se taková malá skupina posouvala tak pomalu, dokud si poté, co prošli kolem Kukaččího Hnízda nevšiml, že se povozy naplnili jídlem, sudy vína a piva.

„Král cestuje za někým... hádám," řekl si Shenno sobě, ale částečně i svému vězniteli, který s nim nepromluvil ani slovo. Dokonce se na něho ani nepodíval, pouze sledoval krajinu před sebou a občas vyhověl Shennovu naléhání, zda by zpomalil koně, že nestíhá.

Zastavili se krátce před západem slunce naproti kukuřičnému poli. Vojáci opět začali stavět tábor, Shenno dostal svůj kůl a těžký řetěz, který mu měl zabránit v útěku a tentokrát doopravdy. Remo totiž svou práci odvedl důkladněji a Shenno si byl už jist, že natolik zesláblý a vyhládlý s řetězem sotva pohne. Hrdost mu však nedovolovala, aby poprosil alespoň o kapku vody nebo drobeček chleba.

Hrbil se u svého kůlu, čelo si opíral o kolena a přemítal, co provedl špatně a zda je tohle trest za jeho minulé hříchy.

„Proč, divochu, proč?" začal si přeříkávat starou básničku, ale další slova pozměnil, „proč jsi ty děti zabil? Proč starce oloupil? Jídlo kradl, muže bil, farmářům těžký časy přivodil...," šeptal si pro sebe do doby, než zapadlo slunce. V táboře se jako mávnutím kouzelného proutku začal ozývat smích, muži jedli, pili, smáli se. A Shenno seděl na kraji poblíž uvázaných koní, hypnotizoval svého hnědáka a přál si, aby tam byl Arrin, který by ho vytáhl ze srabu a popohnal ho k útěku. Arrin mu byl sice od včerejška o něco blíž, ale přesto moc daleko, aby mu mohl pomoci. A beztak by to znovu neudělal...

„Proč... divochu... proč?" šeptal Shenno zesláble, ale další sloku už nedal, místo toho se zesláble zhroutil k zemi a už nemohl ani škemrat o vodu, kterou neměl více než den.