RED // 1D FanFic CZ

8) If you never try, you never know

C L A R Y

Pátek ráno a já se cítila jako největší troska. Celou noc jsem se budila s brekem a hroznými vzpomínkami na NĚJ. Byl všude v mých snech a já ho nedokázala dostat z hlavy. Bylo to jako ten měsíc potom, co jsem je všechny ztratila, můj první měsíc v zatraceném domě, kdy jsem téměř nevycházela ven, aby nikdo nemohl vidět jak trpím. Jediný, kdo o mě věděl byla má psycholožka, která se mnou měla každý druhý den sezení a snažila se mi pomoci. Neviděla jsem jí od té doby, co jsem začala chodit na výšku, takže to budou téměř dva roky. A do teď jsem si myslela, že ji už potřebovat nebudu.

Vstala jsem z postele a tak nějak se dala dohromady, aby si Jennifer ničeho nevšimla. Trocha meke-upu zakryla kruhy pod mýma očima a vkusné oblečení mi dodalo trochu šmrncu, který mi dnes chyběl. Vzala jsem si svou vstupní kartu do té budovy, kde má psycholožka sídlila a potom ji strčila do kabelky a tu dala přes rameno. Odešla jsem z pokoje a šla se vymluvit Jennifer z dneška. 

"Nevypadáš na to, že bys šla do školy," okomentovala Jennifer hned můj vzhled a přeměřila si mě podezíravýma očima. Nikdy jsem nechápala, jak mohla být nejlepší kamarádka mé matky, ale já vlastně mou matku vůbec neznala, podle našich pár posledních chvil.

"Nejdu. Musím si dneska oběhat pár věcí ve městě. Takže mě čekejte až večer. Zajdu si na jídlo," řekla jsem jim a Jennifer přikývla, zatímco cpala do pusy Veronice nějaké křupínky.

"Jako vždycky," řekla a já s protočením očí odešla pryč z domu.

Někdy už si přeju, aby mi bylo dvacet jedna a já se mohla v klidu přestěhovat do svého bytu a žít sama. Ve svém bytě 1+1 a nikdo by mě neotravoval. Pořídila bych si psa a byl by to můj nejlepší přítel. Jenže to byl ještě rok a půl, který byl přede mnou a já do té doby musela být pod dohledem mých náhradních rodičů - ochránců. Rok a půl to vydržím a potom si budu užívat svého klidu. Konečně.

Dojela jsem hromadnou dopravou do centra města k vysoké prosklené budově. Už jen při pohledu na ní se mi přetočil žaludek, když jsem si vybavila ty doby, kdy jsme sem musela. Bylo mi vždycky tak špatně a na začátku jsem k tomu místu cítila nenávist. Když mi ale doopravdy začala pomáhat, pochopila jsem, že mi to prospívá a chodila jsem sem celkem ráda. Chtěla jsem se z toho dostat. Dva roky mě neviděla a já byla zvědavá, jak na mě zareaguje. Ze všech lidí okolo mě.. Ona mě znala nejlépe - dokonce i lépe, než Mike.

"Dobrý den, můžu se zeptat je paní Harrisová stále v jedenáctém patře?" zeptala jsem se blonďaté recepční, která seděla za proskleným okénkem u vchodu do budovy.

"Ano, pípněte si kartu a pak jeďte do jedenáctky. Má ale myslím plno," řekla mi a já přikývla.

"Počkám si," řekla jsem jí a ona se na mě podívala zkoumavým pohledem, ale já už odcházela k turniketům ve vchodu do budovy. Ulevilo se mi, když mě vpustily dovnitř a pak jsem zamířila ke znamým moderním výtahům, které mě vyvezly až do jedenáctého patra. Prošla jsem dlouhou chodbou a na konci chodby zastavila u velkých dveří se jmenovkou paní Harrisové. Sedla jsem si a byla odhodlaná počkat klidně až odejde poslední klient.

Měla jsem celkem štěstí, protože za pár minut z jejích dveří odešla pacientka a ven vyšla paní Harrisová a rozhlédla se po čekárně, kde jsem teď byla jen já. Když mě spatřila, usmála se a podiveně se na mě podívala.

"Clary? Co ty tady děláš?" zeptala se mě nadšeně a já se usmála a vstala jsem.

"Chtěla bych si popovídat a vím, že vám můžu svěřit cokoliv," řekla jsem jí upřímně, protože jsem věděla, že před ní nemá cenu se nějak přetvářovat. Znala mě jako své boty a měla mě prohlédlou.