RED // 1D FanFic CZ

49) Who's behind the door?

C L A R Y

"Nelíbily se ti růže? Nebo to je to šampaňské?! Nechutná ti?" 

Cože? Byla jsem úplně bezeslov. Jak? Co tohle -? Do hajzlu.

"Clary?" točila se mi hlava, měla jsem mžitky před očima a pocit, že za chvíli upadnu na podlahu. Opřela jsem se o rám dveří a zhluboka dýchala. Neomdlívej, ne teď!

"Možná by sis měla sednout, Clary.." navrhl, ale já zavrtěla hlavou. Po chvíli to odeznělo a já se narovnala. Tohle mu neprojde.

"Co tady do prdele děláš?" řekla jsem jedním dechem a naštvaně se na něj podívala. Ano, celou tu dobu mi chyběl, myslela jsem na něj, ale teď když tu stál přede mnou. Chtěla jsem mu pořád dát facku.

"Nechceš, abych ti to vysvětlil vevnitř?" zeptal se a já zavrtěla hlavou.

"Myslím, že tě nechci vevnitř," založila jsem si ruce na prsou.

"Clary, možná by bylo lepší, kdyby ses uklidnila," Cože? Jako vážně?

"Uklidnila? Pane jo! Styles sem přijede jen tak, téměř dvacet hodin cesty a říká mi ať se uklidním. Nepřestáváš mě překvapovat," 

"Už jsem zase Styles?" usmál se na mě pobaveně Harry tím jeho zářivým úsměvem a já to nevydržela a dala mu facku. Vypadal překvapeně, když má ruka pleskla o jeho tvář.  "Za co to bylo?" zeptal se ublíženě a mnul si tvář, na které se mu začínal rýsovat obtisk mé ruky.

"Za všechno. Za to, že si mě sem nechal odjet, za to, že si za mnou nešel, nebojoval za mě!" zatraceně.

"Bojoval, Clary. Kvůli tobě bych udělal všechno, jenom mi chvíli trvalo si uvědomit, jak těžký by to bez tebe bylo!"

"Proč jsi mi to neřekl hned? Proč to muselo zajít tak daleko? Nemuseli jsme se rozcházet, kdyby si mi o tom projektu řekl, mohli jsme udělat kompromis.. Nemusela jsem prožívat tahle muka!" křičela jsem, ale bylo to spíš kvůli tomu, že mi to pomáhalo zadržovat slzy. Chtělo se mi brečet, ale tohle pomáhalo a navíc jsem uvolnila všechen ten vztek, který se ve mě vzbouřil.

"Uklidni se Clarisso," tvářil se zoufale a já se stejně tak cítila.

"Neříkej mi co mám dělat, neříkej mi tak!"

"Clarisso. Nechala bys mě laskavě vysvětlit, proč jsem tady?!"

"Ne! Přestaň!" rozmáchla jsem před sebou rukama.

Teď už vypadal rozzuřeně a já se trochu polekala. Jeho obličej byl napnutý a pozoroval mě, rozšířené zorničky a rty semknuté do pevné úzké linky. Najednou ke mě udělal dva kroky a jeho tělem mě přišpendil ke zdi. Jeho horký dech omýval mou tvář, držel mě pevně za bradu a já neměla šanci se mu vymanit. Ani jsem ale nechtěla. Konečně mě políbil, hrubě. Okamžitě strčil jeho jazyk do mých úst a já mu oporovala, naše jazyky svádely jejich vlastní válku, zatíco jeho ruce przkoumávaly mé tělo. Jak dlouho to bylo? Chyběl mi.. Byla jsem bezmocná. Z jedné strany zeď a z druhé on. Líbal mě a já mu polibek oplácela - polibek naplňený vším tím vztekem a steskem, který jsem za poslední dny cítila.

"Do prdele, tohle mi tak chybělo," řekl, když se odtáhl a přejel palcem po mých rtech. "Myslíš, že už bych mohl dovnitř?" zeptal se a já sklopila pohled.

"Jen pokud mi něco slíbíš.." 

"Co, Clary?" 

"Že už beze mě neodejdeš," řekla jsem a on přikývl a znovu mě krátce políbil. Chytla jsem ho za ruku a odvedla ho dovnitř. Posadia jsem ho ke stolu a on čekal. Vytáhla jsem ještě jednu skleničku na šampaňské a dolila sobě a pak jemu. Podala jsem mu ji a posadila se naproti němu.