RED // 1D FanFic CZ

39) Maniak

"Potřebuju se napít, počkej minutu," točila se mi hlava a já opravdu potřebovala osvěžení. Než mi Harry stačil odpovědět ztratila jsem se mu mezi ostatními do rytmu se svíjejícími těly.

Snažila jsem se najít bar, ale přes vysoké lidi, kteří stáli přede mnou jsme nic neviděla. Bylo jich tolik... Postavila jsem se na špičky, abych se rozhlédla, jediné co jsem ale v tu chvíli viděla byla tma. Někdo mi dal ruku přes ústa a já nemohla křičet. Někam mě vedl, táhl mě za sebou. Nebyl to Adrien, jeho vůni bych poznala na míle daleko, tohle byl někdo jiný. A to mě děsilo. 

Jeho stisk byl pevný, oči mi převázal šátkem a já nemohla nic vidět, ústa mi zalepil izolepou. Byla jsem bezmocná, jeho stisk nepovolil. Mohlo trvat tak dvacet minut, než jsme se zastavili a on mě nechal stát bezbrannou na místě. Dvacet minut jsme se snažila mu vytrhnout, utéct, nějak s ebránit, ale nezmocně. Najednou jako bych ale byla sama, nikdo nemluvil, nebylo slyšet živáčka a já se začala bát. Klepala jsem se strachy.

"Tady jí máš, malou děvku," najednou se ozval hlas a kroky. Ne kroky jednoho člověka, ale kroky minimálně dvou lidí. Nepoznala jsem to. Pod nohama křoupal štěrk, na kterém jsem nejspíš stála a když jsem se snažila vnímat kolik lidí tu může být, nedokázala jsem to spočítat.

"Díky," tohle už byl Adrien.

Nevím, co pro mě bylo horší. Ten pocit předtím, že to není Adrien a mě vede někdo úplně neznámý a nebo to, že teď už tu je. Nemohla jsem nic dělat. Nevěděla jsem kde stojí, nebo kde se já vůbec nacházím a kudy bych mohla uniknout. Někdo se dotkl mého obličeje a najednou strhl šátek, který jsem měla přes oči. Byla tma. Svítily jen pouliční lampy a v jejich nažloutlém světle jsem ho uviděla. Adrien. Stál proti mě, ani ne metr se založenýma rukama. Vedle něj jsem poznala dalšího kluka, byl to Harryho spolubydlící. Kulhal, to byl on. Ten co (ne)pomáhal Mikovi. Jak bylo možné, že tohle všechno do sebe bylo tak zamotané? Jak mohl někdo, kdo zničil Mika ničit zároveň i mě?

"Co tady dělám?" zeptala jsem se rozechvělým hlasem. Adrien přistoupil. Viděla jsem v jeho očích ten výraz, nesnášel mě, chtěl mi ublížit, ale teprve teď jsem poznala co za tím stojí. Byl to blázen, byl posedlý ničením životů ostatních.

"Tohle je tvůj poslední večer, Clary," usmál se na mě a rukou mi přejel po tváři. Aniž bych chtěla, roztřásl se mi ret a já musela zadržovat slzy.

"Jsi blázen, víš to?" zeptala jsem se. Mohlo to znít jako urážka, ale on byl opravdový blázen. Patřil na psychiatrii.

"Nejsem, neboj. Jsem naprosto v pořádku. Jen jsem odmítl brát ty jejich zasr.aný prášky!" zakřičel. Jeho oči se rozšířily a já tenhle jeho pohled zanala. Co tady ale dělal ten druhý? Proč mu pomáhal.. Letmo jsem se na něj podívala, na obličeji měl široký úsměv.

"Užijeme si a pak tě tu necháme bezvládně ležet.. a víš co, bude to legrace!" zvolal Adrien a zasmál se, hlubokým , ďábelským smíchem, z kterého mi přebíhal mráz po zádech.

H A R R Y

"Neviděli jste někdo Clary? Clary Reedová! Blond vlasy, bílé šaty? Neviděli jste ji nědko?!" ptal jsem se každého koho jsem míjel. Prodíral jsem se davem spocených těl, který mi překážela ve výhledu a snažil se ji najít. Zachytit její postavu třeba u baru, ale nikde nic. Neviděl jsem ji a začínal jsem pociťovat ten nepříjemný pocit paniky. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, než jsem si uvědomil, že se to opravdu stalo znovu.. Že mi ji někdo vzal.