RED // 1D FanFic CZ

32) "Zapomeneš na tu bolest, když budeš se mnou, slibuju,"

C L A R Y 

"Přestaň!" zakřičela jsem na Adriena, který mě držel přitisknutou ke steně a nehodlal mě nechat odejít. Jeho pravá ruka svírala můj krk a já cítila úbytek vzduchu, který se mi nedostával do těla. Jestli s tímhle bude pokračovat, zabije mě.

"Zasloužíš si to. Zasloužíš si to za zničení mého života, za to jak jsi zklamala svoje rodiče.. Jsi jedna velká chyba!" zařval na mě Adrien a jeho slova mi vpalovala díry do hlavy, kde zůstávala a opakovala se pořád dokola. Co když má pravdu? Co když jsem já ten problém v životě ostatních?

"Ne," špitla jsem, ale můj hlas ubíral na jistotě. Ztrácela jsme se a začínala věřit jeho neustálým nadávkám.

"Ale jo, konečně si to přiznej, Clary. To ty můžeš za všechny ty problémy v tvém životě. Nikdo jiný za ně zodpovědný není," řekl mi a na jeho tváři se obejvil nechutný úsměv. Poddala jsem se a sklonila hlavu.

"Jsem to já.." zašeptala jsem a pak mi po tváři stekla slza. Z mé tváře dopadla až na zem, kde se rozplácla o beton. Adrien mi přitiskl ke zdi ještě pevněji. Jen těžce jsem se mohla nadechnout a lapala po dechu.

"Jen ti pomáhám," řekl mi a pak se v mé hlavě ozval jeho smích. Z očí se mi řinuly slzy a lapala jsem po dechu jako blázen. Vrtěla jsem se v jeho sevření a čím víc jsem se vrtěla, tim méně pevně mě svíral. Tlačilo mě na hrudníku a bolelo mě zlomené žebro z těch prudkých pohybů, ale byla to jediná šance jak mu uniknout. Adrien mizel a já nevěděla čím to je. Něčí ruce mě ale stále svíraly okolo pasu a já nemohla uniknout.

Za chvíli jsem otevřela oči a probudila se spocená a ubrečená ve své posteli. Něco tady nesedělo, všechno to byl jenom sen, to jsem pochopila, ale někdo mě stále držel kolem pasu. Strachy jsem se oklepala. Nemohla jsem se posadit, protože jsem měla bolavé žebro a tak jsem se jen s bolestí otočila. Zaječela jsem, když jsem viděla postavu, která ležela vedle mě na posteli. Odstčila jsem ho vší silou a on se s křikem skutálel na zem. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo křičet a tak jsme radši nic nedělala. Stále jsem ležela na posteli, protože jakýkoliv větší pohyb mě bolel.

Slyšela jsem tiché nadávky a za chvíli se postavil ze země a vydešeně se na mě díval. Nechápala jsem jak se sem dostal, co tu dělal a nebo jak se vůbec odvážil vlézt mi do postele. Ale stál tu teď přede mnou a já začínala být nervozní. Nechtěla jsem teď tohle řešit, měla jsem příšerný den, příšernou noc a nechci mít ještě horší brzké ráno. On tu stál a nervozně si mě prohlížel.

"Co tady děláš, Harry?" zeptala jsem se klidněji, než jsem předpokládala.

"Já- já.. Jsem." povzdychla jsem si a on udělal to samé. Udělal krok k posteli, ale potom se hned zastavil a přešlápl z jedné nohy na druhou. Projel si rukou vlasy  a pak se na mě znovu podíval. Vypadal zoufale.

"Nemohl jsem spát. Musím s tebou mluvit a nemohl jsem vydržet do dalšího rána." řekl Harry a pak jeho pohled spadl na okno, které bylo otevřené dokořán.

"Ty.. vylezl jsi sem oknem?" zeptala jsem se překvapeně. Byla  jsem tak rozrušená.

"Jo, měla jsi ho pootevřené," přiznal se a já se pousmála. Nevěděla jsem, co říct, co dělat. Byla jsem zmatená.

"Fajn a co si potřeboval?" řekla jsem a pokusila jsem se posadit. Nedařilo se mi to a Harry ke mě přispěchal a pomohl mi si sednout.

"Jsi v pohodě?" zeptal se a já přikývla. Do teď se jeho ruka dotýkala mého ramene. Podívala jsem se na místo, kde mi pod jeho dotekem hořela kůže, stejně jako když se mě dotkl poprvé. Když si toho všiml dal ruku pryč a já se pak podívala do jeho očí. Opravdu vypadal unaveně. Jeho oči se leskly a pod nima měl kruhy.