RED // 1D FanFic CZ

14) Kde je můj nejlepší kamarád?

"Miku, potřebuju s tebou mluvit. Co si měl k obědu?" zeptala jsem se ho na první náhodnou tázku, která mě napadla a při uvědomění své hlouposti si chtěla dát facku a taky se trochu zasmát.

"Clary... Tohle je fakt důležitý, nemůžu mluvit," řekl Mike a na mém telefonu se rozsvítila adresa místa, kde Mike právě teď byl a odkud telefonoval. Pousmála jsem se a potom se rozhodla tohle ukončit, aby nedostal podezření.

"Dobře, tak v pondělí, měj se," řekla jsem mu, zavěsila hovor a usmála se sama pro sebe. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, Mikey.

~

Nebylo to daleko, zadala jsem si to místo do navigace a vyšlo mi to necelých 15 minut chůze. Rozhodla jsem se tedy, že bude nejjednodušší si tam dojít. Můj panický strach z řízení auta byl jedna z věcí, která byla následkem autonehody mých rodičů. Když jsem si měla dělat autoškolu, sedla jsem si do auta a začala břečet a později křičet a mlátit okolo sebe. Dostala jsem panický záchvat a učitel autoškoly mě musel vytáhnout ven z auta, přitisknout k zemi a čekat než se uklidním. Dál už jsem se to neodvažoala zkoušel a hlavně málo kdo by mě chtěl učit. Takže jsem v autě nejezdila a těžko jsem teď mohla požádat Josepha nebo Jennifer o to, aby mě odvezli, když tohle měla být tajná akce. Prostě nezbývalo nic jiného, než jít po svých.

Za chvíli jsem ale dorazila do části, kde se měl Mike nacházet. Byla to nejstarší část města, rozpadlé baráky, z kterých se teď staly většinou skladiště a nebo se tu dělo něco, co mělo zůstat utajeno. Co tu dělal Mike? Nikdy nic neříkal o tomhle místě a já netušila, co by tu mohl dělat. Třeba se navigace spletla.. Třeba jsem tu špatně...

Mobil mi zapípal, když jsem stála před jednou budovou. Vypadala jako skladiště, železné zdi, žádné známky po lidech, přesto jsem se rozhodla, že v tomhle budu pokračovat a půjdu dovnitř. S vrzaním jsem otevřela zrezavělé dveře a vešla dovnitř. Bylo to tu cítit jako zatuchlé věci, ale ještě k tomu něco. Kouř a byla tu cítit spocená těla. V budově byla úplná tma a tak jsem radši nechala otevřené dveře, aby sem šla alespoň trocha světla a na cestu si svítila bleskem na svém telefonu. Příznávám, že v tu chvíli jsem byla úplně vyděšená a chtěla jsem utéct. Jenže touha potom zjistit, co Mike dělá tady na tom místě mě hnala dál.

"Miku?!" zavolala jsem do tmy a chvíli se nic neozývalo. Za chvíli jsem uslyšela jak se něco začalo hroutit. Bylo to na druhé straně budovy a bylo to něco železného. Další věc, kterou jsem slyšela byly kroky a hlasy. Nevěděla jsem, kam se mám dívat, protože hlasy se po budově rozléhaly, odrážely se od železných zdí a vytvářely ozvěnu. Zmateně jsem radši odešla ven ze dveří a rozhodla se, že počkám chvíli venku. Pokud jsem někoho vyrušila, musí se nějak dostat ven. Zavřela jsem dveře a rozdýchávala ten strach, který jsem z tohohle místa měla.

"Pomalu," slyšela jsem hlas. Poznala jsem ho, věděla jsem, že je to on, byl to Mike. Opravdu tu byl a někoho varoval. Dveře se pomalu začaly otevírat a já viděla Mika rozhlédnout se kolem. Jeho oči spadly na mě a on se na mě podíval pohledem, který skrýval spoustu emocí.

"Uteč," ohlédl se a řekl to někomu za sebou. Mike vyšel ven a postavil se přede mě. Viděla jsem ze dveří vybíhat nějakého kluka. Viděla jsme jen jeho záda, když utíkal opačným směrem. Jedna věc mi ale uvízla v hlavě, něco mu muselo být, protože kulhal na levou nohu, když se snažil utéct.

"Nikdy si nás tu neviděla, rozumíš," řekl mi Mike výhružným tonem a  já se na něj vystrašeně podívala.

"Co tady děláš, Miku?" zeptala jsem se ho a on se na mě varovně podíval. Jeho oči mě probodávaly a já viděla, jak vážně se tváří. Už jsem v něm neviděla mého nejelpšího kamaráda, ale někoho jiného, neznala jsem takového Mika.