RED // 1D FanFic CZ

23) Špatný den

H A R R Y

Dostal jsem většinu zmrzliny z kalhot a pak opustil záchody. Vracel jsem se s úsměvem na tváři k lavičce, kde seděla Clary. Celé to zatím vycházelo a ona vypadala spokojeně a já se cítil úplně skvěle. Nečekala něco takového a to byla výhoda, protože já chtěl, aby to bylo nečekané. Když jsem ale přicházel k lavičce, kde Clary seděla mohl jsem si všimnout, že něco nebylo v pořádku. Seděla strnule a ani se nepohla, když jsem přišel před ní. Chvíli jsem váhal, jestli se ptát, protože jsem se bál, že se něco stalo, nebo že jsem něco udělal, nakonec jsem si ale sedl vedle ní a položil ji ruku okolo ramen.

"Co se děje, Clary?" zeptal jsem se napůl podezíravě a napůl ustaraně.

"To nic nebylo.." řekla tiše a já nechápal, co se tedy děje.  "Nic to nebylo," zopakovala a pak zavrtěla hlavou a podívala se na mě. Přikývl jsem, ale stejně jsem nebyl úplně přesvědčený její odpovědí. Ona se ale pousmála a pak se zvedla z lavičky.

"Chtěla bych už jít," řekla najednou a já přikývl. Chovala se zvláštně, ale vypadalo to, že nechce dál řešit, co se děje nebo dělo. Prostě se rozhodla to přede mnou utajit. Bezva.

"Fajn," řekl jsem a zvedl jsem se z lavičky také. Společně jsme se vydali k autu, ale tentokrát se držela kousek ode mě a jeden s druhým jsme nijak nekomunikovali. Když jsem oba dva nasedli do auta, nastalo ticho a já se nervozně podíval na Clary a zhluboka se nadechl. Myslel jsem si, že se to vyvíjelo dobře a teď najednou - jako by se mezi nás postavila vysoká, nerozbitná zeď.

"Jsi si jistá, že mi něco nechceš říct?" zeptal jsem se a ona se dívala před sebe a jen zavrtěla hlavou.

"Nechci, nemám co," dodala a já přikývl a pak nastratoval motor.

"Chceš domů?" zeptal jsem se a pevně svíral volant.

"Jo," byla to jen krátká odpoveď a to značilo všechno o tom, že i ze skvělého rande může být nakonec úplný propadák. Ani nemůžu říct, jak mi v tu chvíli bylo příšerně. Nejspíš to totiž byla moje chyba, že se to tak pokazilo. Ale nevěděl jsem, co jsem udělal a tak už jsem vůbec netušil, jak to napravit. Nejspíš to prostě nešlo. Odjel jsem tedy z parkoviště a pak ji odvezl domů. Když jsem zastavil před jejím domem, čekal jsem, že třeba příjde nějaká řeč na ten problém, který se mezi námi vyskytl, ale ona se jednodušše rozloučila a bez dalšího zdržování, nebo třeba polibku, odešla. 

Musím uznat, že když jsem jel domů, byl jsem zklamaný. Zklamaný ze sebe, Claryina chování a také toho jak tenhle skvělý den skončil. Ne, že by byl konec, ale pro mě už skončil špatně tímhle. 

C L A R Y

Modré oči. Jeho modré oči.

Bylo to všechno, co jsem teď viděla, pronásledovaly mě, i když jsem věděla, že tu nikde už nemůžou být a já byla stále vyděšená k smrti. Mohla by to být jen halucinace, ale pochybuju. Bylo to moc živé na to, aby to byla halucinace a to, jak se mi podíval do očí a pak odešel mě přesvědčovalo o tom, že to bylo opravdové. Bylo to, jako by přesně věděl co se mnou udělá, když se jen tak ukáže uprostřed mého rande a pak zase zmizí do neznáma. Pronásledoval mě? Plánoval to? Takové otázky se mi honily hlavou už od chvíle, kdy jsem zůstala opařeně sedět na lavičce. Poprvé se mi teda chtělo brečet, ale nic bych tím nezmohla. Musela jsem se tomu postavit čelem a to znamenalo jít domů a snažit se přijít na to, co by tu ten parchant ještě mohl chtít.

Přišla jsem a v kuchyni na mě čekal oběd. Něco jsem snědla, ale pak se přesunula do pokoje a uvelebila se na své posteli. Chtěla jsem přijít na to, jestli je tady něco, co by ho mohlo přimět vrátit se, ale jediné co mě napadalo byly dvě věci.  Vrátil se kvůli tomu, aby mi zničil život a nebo konečně dostal rozum a přišel se omluvit. Těžko se dalo věřit té druhé možnosti a tak jsem počítala s tím nejhorším. Přijel mi znovu zničit život.