RED // 1D FanFic CZ

25) "Cítím se vyjímečně, Stylesi,"

"Řekni mi něco o sobě." řekla jednoduše a já se pousmál. Měl bych jí říci něco o sobě, protože ona mi toho už řekla spoustu a o mě téměř nic nevěděla. Jenže já teď tak nějak nevěděl čím začít. Znáte to, když vám někdo řekne, ať mu řeknete něco o sobě, v tu chvíli si připadáte, jako kdybyste vlastně nikdy nic nezažili a nikým nebyli. 

"A co bys chtěla slyšet?" zeptal jsem se zvědavě a ona zvedla hlavu z mého ramene a podívala se mi do očí.

"Všechno," řekla s takovou vážností a na mém obličeji se objevil úsměv.

"Řeknu ti cokoliv budeš chtít," řekl jsem naprosto vážně, uchvácen jejím zájmem o mou osobu. Nikdy ho nikdo takhle neprojevoval, nebo neukazoval.

Clary se spokojeně opřela o mé rameno a uvelebila se. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, kde začít, co říct, ale potom to přišlo samo. Něco na tom svěřování bylo vzrušujícího, ale zároveň jsem z toho měl trochu obavy. Co když potom na mě změní názor? Co když si to všechno rozmyslí?

Nerozmyslí.

Napomenul jsem sám sebe. Rozmyslela by si to už dávno a já věděl, že to co k sobě cítíme je opravdové. Tedy pro mě to alespoň tak bylo. A doufal jsem, že pro Clary také.

"Nevím jak začít, ale asi by bylo rozumný začít od začátku," řekl jsem nesmyslně a cítil jak se Clary trochu uchechtla.

"Odkud jsi?" zeptala se mě a já si odkašlal.

"Cennecticut. Moje máma, já a sestra jsme bydleli v malém domě na předměstí města, než jsem se odstěhoval." řekl jsem jí a vybavila se mi naše zahrada, kterou jsem tak rád navštěvoval.  "Pořád tam jsou, ale já už tam dlouho nebyl," přiznal jsem se.

"Jakto?" zeptala se Clary zaujatě a já si povzdychl.

"Kvůli mámě," řekl jsem a chvíli nastalo ticho. Zvláštní ticho.

"Co se stalo?" zeptala se Clary váhavě. Slyšel jsem, jak se bojí zeptat.  "Nemusíš mi to říkat, pokud ti to vadí," dodala a já zavrtěl hlavou, i když to nemohla vidět.

"Moje máma měla rakovinu a zjistili ji to, když jsem sem měl odjíždět na vysokou. Nechtěl jsem jet, ale ona mi říkala, že kvůli její nemoci nezanedbám své vzdělání a tak jsem jel. Bál jsem se volat domů a zjistit, jak na tom je. Bál jsem se špatných zpráv a pokaždé jsem odkládal hovor až do té doby, než to bylo nutné. Vyléčila se a teď je už v pohodě. Ale mám pocit, že už jsem tak nějak přestal toužit po životě tam v Connecticutu a Phoenix je pro mě mnohem lepší. A navíc jsem tam nebyl někdo, kdo by byl osobnost. Pro ostatní prostě nic. Tady je to jiné," řekl jsem jí popravdě a byl jsem rád, že jsem to ze sebe dokázal dostat. Bylo to lepší, když o mě věděla více. Každé slovo, kterým mě lépe poznávala nás spojovalo víc a víc.

"Je mi líto s tvou mámou, ale aspoň, že je v pořádku," řekla Clary upřímně.

"Jo to jo," odmlčel jsem se. Uvědomil jsem si, že ona přišla o oba rodiče a přišel jsem si trochu nesvůj.

"A chápu, že jsi tu rád, máš tu přátelé, partu, dobré postavení ve škole. Všichni tě znají a -" přerušil jsem ji.

"A teď mám tebe. To je pro mě teď hlavní," řekl jsem vážně a cítil jsem, jak Clary ztuhla. Mohl jsem cítit, jak jí buší srdce, když se jejím hrudníkem opírala o mé tělo. Poznal jsem, jaký efekt na ní mají má slova a líbilo se mi to. Nebyla tak sebevědomá, jak celou tu dobu hrála. Byla taky jen člověk s city a to jsem chtěl.

"Vážně?" zeptala se Clary váhavě a já se na ní podíval. Dívala se před sebe, ale stále se opírala o mé tělo a hlavu měla položenou na mém rameni.