RED // 1D FanFic CZ

18) Utápění žalu v minulosti

"Clary! No tak.. Nastup si!" zakřičela na mě Jennifer, která seděla v autě naproti mě a vyrušila mě z mých bolestivých vzpomínek.  Vstala jsem z obrubníku a přešla silnici k jejímu autu, abych si nastoupila. Byla jsem ráda, že mě tu nenechala.

"Co se stalo,Clary? Proč brečíš? " zeptala se mě Jennifer, která seděla v autě a vystrašeně se na mě dívala. Viděla jsem, že si dělá starosti a já nemohla nic říct. Byla jsem jako omámená a všechno mi bylo úplně jedno, až na jednu věc. Na Harryho.

"Neptej se, prosím. " řekla jsem tiše a ona mě ještě chvíli pozorovala a potom se podívala na cestu před námi a rozjela se. Byla jsem jí vděčná, že tentokrát mě poslechla a dál neřešila mé chování. Jennifer jela rychle a já byla ráda, že jsem po chvíli konečně došla k sobě do pokoje a mohla se tu zavřít a možná i pár dní nevylézt. Okamžitě jsem zapla počítač a písničky. Bylo jich tu stovky a já je měla seřazené do různých playlistů. Pustila jsem si ten smutný a lehla si na postel. Tupě jsem jen zírala do stropu a vzpomínala. Bylo mi pořád strašně blbě, Harryho slova se mi opakovala v hlavě a mě přišlo, že nemám kam utéct. Doufala jsem, že to pro nás oba bude lepší, ale očividně jsem udělala něco, po čem mě už navždy bude nenávidět. A pak je tu Niall, který mě už také nenávidí a ještě ke všemu Liam, z kterého se stal největší hajzl. Můj Mike byl někde pryč a mě nezbylo nic jiného, než se utápět ve svém smutku a snažit se zapomenout. Jak ale zapomenout nejlépe? Vzpomínkami na minulost...

*

"Co to máš na ruce?" zeptal se mě, když jsme se sešli před naší školou jako každé ráno. Nakonec jsem si po našem nedorozumnění opravdu musela dojít do nemocnice a doktor potvrdil, že mám zlomené zápěstí a dal mi sádru.

"Spadla jsem ze schodů," řekla jsem, ale stejně musel vědět, že je to jeho chyba. Jeho výraz mě jen varoval před tím, abych neřekla něco špatně. Nutil mě lhát.

"Jsi tak nešikovná," podotkl podrážděně a já se zhluboka nadechla. Náš vztah se pro mě stával čím dál tím víc psychycky náročný a já nevěděla, jak to zvládnu. Milovala jsem ho, ale připadalo mi, že on přestává milovat mě. Bylo to, jako kdyby o mě ztrácel zájem a já už pro něj byla jen takový doplněk. Někdo, kdo mu prostě patří.

"Dneska je podzimní ples a já mám sádru...," povdychla jsem si a podívala se na něj. Prohlížel si mě, jako kdyby nevěděl o čem mluvím. Stále neřekl nic o tom, že bysme tam šli a já byla celkem nervozní z toho, že plánuje se nezúčasnit. Každý rok jsem tam chodila a chci tam jít i tentokrát, klidně i se sádrou. Plesy byla tradice našeho města.

"Ty tam jdeš?" zeptal se a v tu chvíli jsem se na něj podívala a věděla, že ho musím přemluvit. Samotnou mě nepustí a já ho musím nějakým způsobem přinutit, aby šel se mnou.

"Chtěla bych, ale jenom s tebou," řekla jsem a on se díval někam za mě, jako bych tu nebyla.

"Plesy jsou pro losery," řekl a já zavrtěla hlavou.

"Nejsou," řekla jsem a chytstala se odejít. On mě ale chytl za ruku, kterou jsem měla zasádrovanou a přitáhl si mě zpátky.

"Jestli tam půjdeš, skončili jsme," řekl mi a já se na něj podívala. Byla jsem si jistá tím, že když řeknu, že půjdu, nakonec změkne a půjde taky. Půjdeme spolu.

"Jdu tam," řekla jsem sebevědomě a on mě potom pustil.

"Tak v tom případě si nemáme co říct," řekl a potom ode mě odešel. Celý den jsem ho potom neviděla. Na ples jsem nakonec šla sama a celou dobu seděla na židli a čekala, že se tu třeba ukáže. Překvapí mě a půjdeme spolu tančit, alespoň jeden tanec. Ale to se nestalo a já po skončení plesu odjela taxíkem sama domů. Když jsem ale přišla do domů, hned jsem už z chodby slyšela mámu, jak se něčemu směje. Vešla jsem dál do obýváku a našla jeho, jak baví mou mámu a sedí na gauči. Když jsem přišla, usmál se na mě, pak na mou matku a vstal.