RED // 1D FanFic CZ

16) The Talk

"Krásné nedělní ráno, Clary. Vidím, že jsi nemohla dospat," řekl Niall s úsměvem na tváři, ale když jsem mu neodpovídala, začal se tvářit vážně a jeho úsměv zmizel.

"Nialle.. Potřebuju s tebou mluvit o tom včerejšku," řekla jsem vážně a on pomalu došel ke stolu a sedl si naproti mě.

"Tak nějak jsem to očekával," poznamenal a potom se na mě zklamaně podíval. 

 "Nialle, je mi to líto, ale to co se včera stalo pro mě byla jedna velká chyba. Měla jsem přemýšlet, ale já nemohla." řekla jsem a podívala se na Nialla. Díval se na mě a nic neříkal. Jen mě pozoroval se zklamaným pohledem.  "Už chvíli se mi někdo líbí a já se opravdu snažila se udržet. Snažila jsem se dávat najevo své pravé city a uvědomit si své priority, ale včera se to všechno zhroutilo," přiznala jsem. Celou noc jsem přemýšlela co mu řeknu, aby to dávalo smysl, ale teď to znělo jako jeden velký nesmysl.

"To znamená, že ke mě vůbec nic necítíš?" zeptal se mě a já se na něj podívala a zhluboka se nadechla. Musím říct, že mě ničilo s ním takhle mluvit, ale po bezesné noci jsem věděla, co je pro mě nejlepší. Bylo to příšerné, byla jsme zmatená sama se sebe a svých pocitů a doufala, že zase neudělám něco špatně.

"Možná jo, ale je tady někdo, kdo pro mě znamená hodně a já mám pocit, že je to on s kým bych chtěla být," řekla jsem upřímně.

"Kdo to je, Clary?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou.

"Neřeknu ti to, protože to nikdo neví. Příjde čas, kdy se to dozvíš a nejspíš to bude brzo, ale já nemám pocit, že by to teď bylo správné. Jenom jsem ti tohle chtěla říct a moc ti poděkovat za to, že si mě tady nechal přespat. A je mi moc líto, že se to tak zvrtlo. Nic to pro mě ale neznamenalo," řekla jsem a na poslední větu dala důraz.

"A co mám teď podle tebe dělat?" zeptal se Niall, když jsem se zvedla od stolu, abych odešla. Díval se na mě zoufalým pohledem a já se cítila snad ještě víc provinile.

"Je to tvoje rozhodnutí. Jestli máš pocit, že to chceš všem říct a pomstít se mi, klidně to udělej. Jsem na to zvyklá. Ale pokud ti na mě záleží, prosím tě, abys to nikomu neříkal. Možná, že ještě někdy budeme moci být kamarádi a zapomenout na včerejšek a dnešní ráno," řekla jsem mu a doufala, že se rozhodne pro druhou možnost.

"Proč by mi na tobě po tomhle všem mělo záležet?" zeptal se Niall jedovatě a já se na něj unaveně podívala a pokrčila rameny.

"Jak jsem řekla.. Je to tvé rozhodnutí," řekla jsem a s tím si přehodila připravenou kabelku přes rameno a potom odešla z pokoje a dál i z bytu, který pro mě držet tolik nepříjemných vzpomínek na včerejší noc. Byla jsem stále smutná a naštvaná sama na sebe. Zároveň mi ale bylo líto Nialla, na kterém jsem viděla, že ke mě rozhodně nějaké city chová. Já ale teď musela přiznat, že k němu nic necítím. Proč jsem se ale včera chovala jinak? Co mě přinutilo k tomu mu skočit do náručí?

Když jsem vyšla ven z domu, došla jsem na nejbližší autobusovou zastávku a dojela domů autobusem. Přišla jsem domů, pozdravila jsem Jospeha a Jennifer, kteří se na mě oba dva podívali, ale tentokrát si ušetřili jedovaté poznámky a oplatili mi pozdrav. Vzala jsem si jídlo z kuchyně do svého pokoje a opravdu byla ráda, že už jsem sama. Poslední den.. Den, kdy se mi Harry přiznal, že ke mě něco cítí, den kdy mě zklamal můj nejlepší kamarád a den, kdy jsem udělala hodně velkou chybu. Byla jsem ráda, že konečně  budu sama a budu si moci uvědomit, co je pro mě důležité a co vlastně chci. Rozhodně jsem ale věděla, že už nikdy neudělám to co včera večer, protože provinilý pocit, který jsem cítila byl příšerný.