RED // 1D FanFic CZ

45) Ten pravý

C L A R Y 

Chvíli mě napadlo, že bych se na všechno prostě vys.rala a utekla, ale jakmile jsem za sebou slyšela bouchnutí dvěří, ze kterých jsem právě vyšla a kroky - Harryho kroky - bylo mi jasné, že to nepůjde. Byla jsem tak naštvaná, tolik vzteku jako jsem cítila teď jsem už dlouho na sobě nezažila. Miloval mě, jasně a to mi jako nemohl říct, že se za necelý tři zas.raný měsíce chystá odjet do nějaký prd.ele?! No to je bezva, vážně chytrej krok, Harry. 

"Clary, počkej na mě, prosím tě," zavolal na mě a já se otočila. A výbuch přišel jako kdyby právě stoupl na minu.

"Proč? Proč na tebe mám čekat? Kdy si mi o tom hodlal říct?" zakřičela sem na něj. Přestal se přibližovat a stál asi dva kroky ode mě. Zarazil se.

"Já.. nevím, ne dneska.." řekl tiše a to mě rozzlobilo ještě víc. Najednou toho lituje?!

"Nemohl si mi ani říct, že ses přihlásil do tý soutěže? Jako že bych třeba o tom věděla a přizpůsobila se?" odfrkla jsem si. Díval se na mě tím jeho pohledem moc-mě-to- mrzí, ale na to jsem mu v tuhle chvíli sr.ala.  "Jdi do háje." řekla jsem a otočila jsem se. 

"Clary," zavolal na mě znovu. Přišel blíž.

"Je to pro mě velká příležitost, vždycky jsem chtěl být právník a něco dokázat a tohle.. Je jedinečná věc, vyhraje to jeden člověk ze Států a jsem to já.." řekl, ale já jen zavrtěla hlavou. Chtělo se mi breet, ale nedovolila jsme si to.  

"Jo, ale nemohl si mi říct, že ses tam přihlásil? Chápeš, že za tři měsíce na rok odjedeš? Co sis jako myslel, že tady budu dělat, sedět  a čekat? To ne, tohle nejsem já, Harry. " zavrtěla jsem hlavou a zpražila ho přísným pohledem.

"Nemohli bysme to nechat ustát a bavit se až potom?" zeptal se očividně litoval všeho, co se stalo.

"Ale kam to povede?" trochu jsem se uklidnila. Nekřičela jsem, ale stále jsem byla naštvaná.

"Nevím, třeba bysme nějak přišli na to, že bysme se mohli jednou do měsíce vídat.."

"To mi nestačí. Přišel si do mého života a já se do tebe zamilovala, Harry. Jenže jak teď vidím tak ti to nestačí. Co vlastně ode mě chceš?! Co čekáš od našeho vztahu, když chceš odjet. Nemám tušení jak.. Jak si na to mohl pomyslet a neříct mi to.." zastavila jsem se a hlasitě polkla knedlík v krku. "Takže.. Asi si prostě budeš muset vybrat. Buď tenhle projekt..," mávla jsem rukou a podívala se na něj. Dělala jsem to nerada, ale byla to jediná možnost. Bylo to na něm. ".. nebo já." dodala jsem a on na mě vytřeštil oči. Jako kdyby nevěřil mé nabídce.

"Ale.. Jak si mám vybrat, Clary?" vypadal, jako kdyby tohle byla jeho poslední možnost před smrtí.

"Jednoduše." bylo to jednoduché, o tom nebylo pochyb. A já kdybych byla na jeho místě, nemusela bych se rozhodovat nad tím, co si zvolím. "Prostě běž za tím, co je pro tebe důležitější," řekla jsem a on sklopil pohled. Několik okamžiků pozoroval špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Nemohl se na mě podívat, nedokázal to.

"Clary.. je to promě hrozně důležitý. Nevíš proč, ale já musím.. Musím." řekl mi a v tu chvíli se pro mě všechno zlomilo. Nevybral si mě. Nevybral. 

"No, tak dobře," snažila jsem se znít sebevědomě, ale pocítila jsem to znovu. Můj svět se již po několikáté v mém životě hroutil na hromadu. Vždycky to bolelo, ale nikdy ne tolik. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná a prázdná. Nevybral si mě  a tak to prostě bylo. Jakto?  "Tak to je asi konec," řekla jsem. V krku mě tlačily slzy, které jsem zadržovala. Nesměla jsem se rozbrečet.