Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Poslední dny jsem neměl nijak excelentní. Ať už trable zdravotní nebo okolnosti kolem mne, které mi na pohodě nijak nepřidávaly, tak způsobily, že poslední díly "vodpadu" měly nádech ne zrovna růžový...
Možná i proto jsem s potěšením přivítal nápad manželky vyrazit do kina. Navíc na zbrusu nový český film Po strništi bos. Film z dílny otce a syna Svěrákových. Na tohle se nejde netěšit.
Miluju humor a obzvlášť jeho inteligentní podobu Divadla JC. Miluju styl a lidskost, kterou dokáže do každého filmu vtisknout Zdeněk SVĚRÁK a od dob Kolji i jeho syn režisér Jan. Je hodně znát, jak syn ctí svého otce a jak svému otci i rozumí.
Nejnovější dílo je jiné. Jiné než desítky těch předchozích. Od malých scének po celovečerní filmy. Přesto je svěrákovské.
Nepamatuji si za poslední roky film, kdy by po skončení zůstali všichni sedět po dobu titulků. Nepamatuji si, že by po tichu sledovali závěrečné texty a poslouchali poslední tóny. Nikdo se nezvedal, každý v sobě přemýšlel.
Ten film nabídne úsměvy i slzy. Nabídne místa, kde se vám koutky úst samy vykrojí do úsměvu, který je takový ten neřehtavý, ale blažený. Nabídne místa, kdy si jen v duchu vše sledujete a přemýšlíte, přemýšlíte...
Má v sobě asi nejvíc emočních pastí a pastiček. Má v sobě asi nejvíc zamyšlení. Ne každý jej bude vyzdvihovat. Mladá generace ho možná ani nedokáže úplně docenit.
Mě však dal balzám na duši. A ten umí právě jen a jen Zdeněk Svěrák. Je to jednoduché, je to pro mne prostě unikum. Něco, co nikdo nikdy už nenapodobí. Nikdo takový tu už stejný nebude. Je to prostě nekopírovatelné. Fenomén. FENOMÉN SVĚRÁK.
==
PS: a největší překvapení filmu? Vynikající Oldřich Kaiser!!!
