Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mám to! Odhalil jsem obrovské tajemství. Vím, jaký je základ pro správný český FOTBAL!
Pěkně přesně v duchu legendární hlášky ze hry Švestka Divadla Járy Cimrmana jsem si polohlasem řekl kolem desáté večerní: "Já vůl!"
Ne, nestalo se mi to, že bych někomu podal ruku a on mi ji nechtěl pustit, jako je to ve zmíněné hře. Já jen při pozdní večeři instinktivně zapnul televizi a přepnul na ČT sport. Vždyť dávali FOTBAL, český tým hraje s rumunským o pohárovou Evropu.
Nebyla to naše liga. "Tak to nebude tak hrozný, třeba uvidím aspoň trochu slušný sport..." v duchu jsem se ladil na podívanou. Nechtěl jsem si dělat po únavném dni bolavé oči.
"Já vůl!" Já se snad nikdy neponaučím.
Nechytil jsem začátek, když jsem zapnul televizi, tak už Plzeň pohrávala 0:1. Před týdnem v Bukurešti vyválčila remízu 2:2 a tak nebylo nic ztraceno. Trochu mne zarazil opakovaný gól o poločase. Placírka z 35 metrů a brankář nějak nestíhal... asi to ten rumun trefil fakt přesně...
Pobavil mne tak po dalších minutách oslavný výkřik moderátora při vyrovnávací plzeňské brance: "Je to tam! 1:1 Krmenčík! Remíza posouvá dál Plzeň, stačí to jen udržet!"
Od malička dělám sport. Radovat se, že nevyhrávám a že remizuju je fakt úlet. Jak to ty potetované a nagelované polobohy zelených trávníků jen může bavit?
No, dlouho radost netrvala. Za dalších osm minut to bylo 1:4, nasbírané žluté karty za řvaní na rozhodčího a jedna červená za karate loktem do obličeje soupeře... Hezký to závěr. Sportovní labužník si určitě pochutnal.
Že jsem se jen nechal zlákat. "Já..."
Ale aspoň jsem si potvrdil svou teorii originality českého FOTBALU: Každý jiný tým hraje tak, aby dopravil míč co nejblíže soupeřovic brance a tam se pokusil zamířit mezi tyče.
Český tým 99% přihrávek směřuje dozadu, dozadu, dozadu... láká soupeře. Chudák brankář, který už nemá komu dál dozdu přihrát... a tak to většinou narve neznámo kam.
Vyhraje-li hlavičku soupeř, snaží se dostat co nejdříve k naší brance. Vyhraje-li hlavičku náš tým, tak uklidní hru a hraje: dozadu, dozadu, dozadu... láká soupeře až k brankáři, který to následně narve neznámo kam... Unikum vpravdě celosvětové!
