Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na dnešní den jsem si domluvil důležité jednání. Dlouho jsem se na něj připravoval. Pečlivě. Starostlivě.
Věděl jsem, že mne nečeká nic jednoduchého. Věděl jsem, že na jednání nesmím nic podcenit. Studoval jsem dokument za dokumentem. V dokumentech pak řádek za řádkem, písmeno po písmeni.
Připravoval jsem si scénáře, jak se jednání může vyvíjet. Co si připraví moje oponentky. Hledal jsem varianty, které by byly použitelné z jejich strany. Jak bych se zachoval být na jejich místě.
Myšlenky několik dní nešlo soustředit na nic jiného. Ještě v předvečer dnešního jednání jsem usedl k počítači a hledal argumenty pro svou misi. Ať jsem vše přemítal zleva i zprava, vyšlo mi z toho jedno jediné. Musím být optimista. Musím svým soupeřkám vnutit úsměv a pozitivní náhled na problémy, které budeme společně řešit.
Ráno u snídaně jsem byl přesvědčen, že jsem nic nepodcenil. Že jsem připraven. Že znám všechny tahy svých soupeřek.
Vstoupil jsem s úsměvem a plný energie do dveří. Mé hostitelky mne okamžitě odzbrojily: "To jste si ale vybral den. To jsme zvědavé, jak nás hodláte dneska potěšit. Zrovna příznančně na Památku zesnulých..."
Tak na tohle jsem fakt nepomyslel. A pak že jsem probral vše. Verdikt je tedy zřejmý bez ohledu na to, že výsledek jednání byl pozitivní: NEPŘIPRAVEN! A to jsem tomu tolik věnoval...
==
Upozornění: tento díl je věrný svému dni, není však psán, jak by se slušelo ještě týž den. Ale s odstupem. Nějak se ten vodpad se mnou teď nepotkává...
