Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
To, že mám rád folk a kytaru už jsem tady na "vodpadu" několikrát napsal. Ale nepsal jsem o tom, jak jsem osmdesátá léta prožil s dolkovými velikány. Vychovali mě svými písněmi, básněmi a třeba jen občasným mluveným slovem.
Zažil jsem několik festivalů, koncertů i si doma poštěl tajné nahrávky na ztlumeném kazeťáku.
Doba je dnes naštěstí už jiná. Už nemusíme poslouchat verše, že "zakázali hrát a zakázali zpívat", dnes máme možnost slyšet cokoliv a kdykoliv. Je jen na nás, zda tyto možnosti využijeme.
K nám do města ndes přijel PAVEL DOBEŠ. K mému velkému potěšení už od jara lístky chtěla a také i koupila moje starší dcera. Logicky její hudební vkus je poplatný době i jejími náctiletému okolí, ale i ona ráda na folkovou legendu vyrazila.
Poprvé ho viděla na živo. A poprvé i slyšela jeho neotřelé mluvené slovo. Zahrál ji Brhlíka a sojku, Pražce i Zpátky do trenek. Udělal radost jazykolamem a perfektními verši v písni Mery, Hery a dva revolvery. Přesvědčil perfektním hudební doprovodem. Zkrátka ukázal, že hudebník to má v sobě a nepotřebuje tuny marketingu.
Já si zase vybavil dobu, kdy jsem mířil pod širák a pod igelitem strávil nejednu noc na festivalech. Dnes je prošedivělý. Stejně jako já už ztrácím barvu ve vlasech. Je však stále stejný borec. A nejenom díky Jarmile, O lásce či Hrušce máslové. Jak mi řekla Andulka, když jsme došli domů: "Byl dobej. Je to prostě DOBEŠ!"
