Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Jdi se nechat vyšetřit!" pokyn jak od Chocholouška mi zněl hlavou několik týdnů. Bránil jsem se, ale nakonec neodolal.
Dohnaly mne okolnosti. A tak jsem usedl do čekárny "ounzu", jak by řekl můj otec, a čekal na svou chvíli. Rozhlížel jsem se po čekárně a zkoumal své soupeře.
Postarší paní mhouřila na všechny oči a těkala zleva doprava. Bylo jasné, že je ve střehu a maximálně soustředěná.
Muž a žena důchodového věku, kde on byl jasně navigován, jak se má chovat a ona vládla jejich dvojici železnou jistotou.
A konečně mladý pár s cca půlroční dcerou, který dosedl na lavici hned chvíli po mě. Mladá matka asi po pěti minutách zvolala na svého partnera: "Botička! Kde je botička? Jak si ji nesl?" Hlavy všech v čekárně zamířili na muže a poté společně i s jeho hlavou na nožičky malé dcery. Opravdu. Na nohách měla jen jednu botu. Druhá chyběla. "To jsme museli ztratit po cestě, ona sebou furt tak šije..." odtušil tatínek a aktivně vyrazil zpět do chodby.
Vešla zdravotní sestra: "Žádanky a karty pojištěnce!" Vyjekla vysokým pisklavým hlasem. Jak jsem předpokládal, orvní byla u dveří nejstarší účastnice - srna s přimhouřenýma očima. Sestra málem byla její razancí povalena. Atak ustála a to nám umožnilo předat dokumenty také.
Další čekání přerušil návrat otce - hledače ztrcené botičky. "Miláčku, tak bohužel nikde nic. Došel jsem až na parkoviště k autu. Bota není." Hlesl zklamaně mladý otec. Napětí v čekárně se dalo krájet. Výraz mladé matky dodal celé scéně patřičnou atmosféru. "Můžeš mě vysvětlit..." nedořekla... sestřička je povolala do ordinace. Babu s přimhouřenýma očima to zjevně rozhodilo.
V duchu jsem předpokládal, že se dostanu na řadu jako poslední. Splnilo se mi to. S ohledem na pěnící přimhouřenou očičandu jsem za to i byl rád.
Doktor mne přivítal mlčenlivým pohledem a jal se studovat výsledky dokumentace, kterou jsem mu doručil. Dramatické ticho bylo opravdu drsné. Postupně se však uvolnilo. I na odlehčený dialog došlo. "Člověče, musíme do toho rázně sáhnout. Jinak to nepůjde. Vy jste pro mne typ člověka s označením AKTIVNÍ DUSÍK. Bylo by škoda, kdyby jste musel z tohoto životního stylu vyprchat..."
Tak takovéhle charakteristiky se mi opravdu ještě nikdy nedostalo. Ale souhlasím. Ještě nechci vyprchat...
==
Upozornění: tento díl je věrný svému dni, není však psán, jak by se slušelo ještě týž den. Ale s odstupem. Nějak se ten vodpad se mnou teď nepotkává...
