15.ŘÍJNA 2017 - TROJBOJ
Dnes jsem mohl potřetí v řadě zažít atmosféru atletického trojboje. Bohužel. Zdraví mne na dráhu nepustilo.
Jsou to zvláštní závody. Tradice atletického oddílu v Čáslavi, kdy rodiče soutěží s dětmi. V disciplínách, ve kterých ani děti běžně nesportují. Běžci, sprinteři, běžkyně, sprinterky. Rodiče, kteří nesportují už vůbec. A ty všechny čeká měření sil v hodu diskem, oštěpem a vrhu koulí.
Když jsem před dvěma lety proprvé vstoupil do vrhačského kruhu, musel každý kdo mne viděl roztáhnout úsměv od ucha k uchu. Kouli jsem zvedal oběma rukama, jednou bych to nedal. Otočka či technický poskok s koulí nebyl myslitelný. Jediné co jsem přenesl do svého atletického výkonu byl řev jako kdyby vrhal Lauro Germán...
V disku to nebylo jiné. Moje dlaň vůbec neodpovídala průměru disku, který jsem měl zahodit co nejdál. S vypětím všech sil jsem jej na ruce udržel. A náležitě jsem ho i zahodil. Řev byl ještě větší, než při vrhu koulí...
Třetí disciplínou byl oštěp. Ruka, rameno a celé tělo tehdy dávalao značně najevo svůj odpor. Všechno bolelo. Publikum v podobě ostatních rodičů a našich potomků však nedávalo jinou volbu, než se stát Bárem Špotákem. Osobní cíl "Ať to letí za velké vápno" jsem pokořil hned prvním pokusem. Nadšení ze zápischnutého kopí v trávě kdesi za 22 metrovou hranicí je dodnes mým jedním z největších atletických zážitků.
Dnes jsem měl jen vzpomínky. Musím se zdravotně zrekonstrovat. Za rok nesmím chybět. Bude zase TROJBOJ!
ČTEŠ
365/17 aneb 201 a další
NouvellesDen po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem. Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...