Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po včerejším pěším výletu byl už večer vyhlášen na dnešek VOLNÝ DEN. Každý za sebe si bude organizovat vstávání, jídlo i průběh dne jako takového.
Postel mne díky své super měkké matraci vyhnala opět brzo. Daleko před mými spolunocležnicemi. Uvařil jsem si kávu a šuchral si to po kuchyni, jídelně i terase a zahradě. Ke snídani mi přistála na mobil SMS s dotazy mého kolegy a tak jsem mu navrhl: "Co takhle společný oběd ve Zruči? Tam to líp vyřešíme. Jedeš do Prahy, máš to skoro při cestě..."
Kupodivu můj nápad přijal obratem. A tak jsem si nachystal odpovědi na jeho dotazy a s baťůžkem vyrazil na společný oběd.
To už byly moje dcery a manželka vzhůru a navzájem se přesvědčovaly, že rozhodně dnes nic dělat nebudou a nikam nepůjdou.
Můj odchod tak využily po svém: "Stav se u stánku a přines nám k obědu pizzu. Stejně půjdeš okolo..." Tak jo, proč ne...
Oběd i schůzka s kolegou splnily to co jsme si oba předsevzali. Problémy vyřešeny a ty co nešly na místě, tak pojmenovány a domluveny, jak s nimi naložíme. Paráda.
Pizzu jsem hrdě nakoupil. Pán mi sám nabídl, že mi ji přivezou ať zbytečně nečekám a tak jsem vyrazil zpět za blondýnkama. Vyšlo mi to téměř souběžně. Já doma, pizza zvoní u dveří. Po včerejšku jsem tak právě nasbíral nové plusové body.
Uvelebil jsem se na terase a počítal s plánem dne. Teď mi nastane čas nicnedělání. "Jdeme běhat! Zavelely všechny tři společně po krátkém pooobědovém odpočinku."
"Já ne, i kdybych stokrát chtěl, tak mne bolí záda. Musím se šetřit. Máme přeci VOLNÝ DEN?" Zahájil jsem obranu svého lenošení.
"Tak se na nás půjdeš koukat!" Nebylo obrany. Po včerejšku jsem si netroufal. šel jsem se koukat. I ve svůj VOLNÝ DEN...
