Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když je vůle, tak se pohnou i skály. Nevím, jestli úplně přesně parafrázuji známé úsloví, ale dnešní den mne zase přesvědčil, že pokud lidi chtějí - dokáží nalézt domluvu nade vším.
==
Příběh 1. - POPELÁŘI: Vylezl jsem z domu a před odchodem do práce i vyvezl popelnici za náš plot. Je středa. Přijedou popeláři. "Ty vole, takhle nechat před barákem auto, může jen úplnej ichtyl." Nedalo se přeslechnout silný mužský hlas. Aha, popeláři jedou uličkou k nám.
"Se zas tak nečerti. Já ti s tím hned uhnu a můžeš projet tam i zpátky." Soused usedl za volant a auto uklidil. "Díky, já myslel, že je jsi blbec a přitom je to v pohodě," prohodil popelář a s velkým úsměvem projel uličkou.
==
Příběh 2. - HROBNÍK: V práci jsem se ocitl na strašně zajímavé poradě. Dialog hrobníka a jeho přímého nadřízeného - nejprve hrobník: "Já vás jako šéfa respektuju, ale pode mnou je daleko víc těch, co mne potřebují, než jste kdy vy sám měl možnost řídit. Věřte mi, že to dělám jako poslání a uvidíte, že budete spokojenej."
"Však já vím, že budu spokojenej," reagoval jeho šéf, "vždycky jsem ve výsledku se svými podřízenými spokojenej." Ani jednomu neušlo, že se při jejich dialogu potutelně usmívám.
"Bavíme se asi jako dva blbci, co?" Koukli na mne. Jen jsem pokrčil rameny. "Však my se dohodneme!" Stvrdili unisono a další dialog byl nejvíc pracovní, jak jen mohl být. Výsledek? Perfektní kombinace požadavků obou dvou. S úsměvem odcházeli z porady...
==
Příběh 3. - SOUSEDI: Závěr dne měl patřit setkání dvou sousedů, kde moje role byla jakéhosi jejich rozřešitele. Vůbec jsem netušil, jak celé setkání bude probíhat. Přijdou na sebe rozzlobení? Nebudou ocohotni sednout za jeden stůl? Nebo naopak budou mít chuť se domluvit a já budu jen jejich tichý svědek?
Přišli téměř současně. Posadili se proti sobě. Já na bok. Uvítal jsem je a opatrně našlapoval, jak vlastně začít. Můj polotichý hlas přerušil ten starší: "Hele, já myslím, že naše rodiny se jedna na druhou narozčilovaly dost. Ve výsledku se i tak vždycky dohodly. Měly bychom i my."
Druhý na nic nečekal: "Od toho tu přeci jsme. Já mám nápad tady na papíře." A vytáhl velký papír s nákresy a barevným popisem. Chvíli nad ním debatovali. Pár věcí poškrtali a překreslili. Já se jen trapně zeptal na zbytečnou věc. To abych se připomenul, že jsem s nimi v místnosti. Téměř jedním hlasem mi odpověděli a radili se dál.
Za deset minut bylo hotovo. Poděkovali mi, že jsem jim tak pomohl a vyrazili spolu domů. Když je vůle, pohnou se i skály...
