Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Má to ale někdo hroší kůži. Když už máte pocit, že nejde utahovat ŠROUBY vztahů víc, tak vás vždycky vyvedou z omylu. Přesně v duchu Cimrmana a hry Blaník: "Nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř..."
==
Když se dnes zaměřím jen a jen na svůj profesní život, tak musím konstatovat, že už toho mám docela dost za sebou.
První pracovní zkušenosti mi dala chrudimská Transporta. Podnik, kterým prošel z celého okresu snad v každé rodině někdo. Obří zaměstnavatel, který dnes už neexistuje, dával nejen do života návyky pracovní, ale i školil v pracovních vztazích.
A další profesní zkušenosti nebyly jiné. Lidské vazby, kolegialita a vztahy na pracovišti byly vždy velkou částí zaměstnání. A třeba přiznat, že ne vždy byly ideální (ale i to člověka učilo) a často byly postavené na generačních rozdílech.
To, co vidím v současném pracovním prostředí je však úplně jiné. Asi už v sobě neúspěšně dusím generační odstup od nové generace. Odborníci mi vnucují označení generace Y. Mládí vpřed! býval kdysi slogan. A ono se dere, stejně jako v minulosti, ale pro mne teď úplně jinak.
Ani já jako mladý nerozumněl starším, ale vždy jsem k nim měl velký respekt. Dnes?
Dnes je normální si domluvit u lékaře nemoc. Dnes je normální pro své osobní já nechat ostatní kolegy v práci ve štychu. Dnes je normální nikomu nic neříct a ještě se durdit, že po mě kolegové něco chtějí a potřebují, vždyť já si chci ležet doma a nikoho nevidět... a když to přeleze do neúnosna? Tak pošlu vše za sebe vyřídit manžela...
Zkrátka, když už mi připadá, že generace Y je na stropu své sobeckosti, tak překvapí. Přijde z dalším šrapnelem, UTAHUJE ŠROUBY.
