Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes se mi vybavily dny mého dětství. A přišlo to nečekaně, ale zároveň hodně snadno. Navštívil jsem totiž výstavu obrazů.
Nebyla to výstava žádného akademika, ale amatérské malířky, která maluje pro radost. Pro své potěšení. Pro svůj pocit z toho, že si sama dokáže, že se uměleckého světa nemusí bát.
A stejně tak jsem musel ocenit její odvahu. Vystavit v obci, kde žije pár desítek obyvatel. Sama. Tam, kde ji každý zná. Tam, kde anonymitu nenajde.
O to víc jsem si vychutnával každý její obrázek, každou skicu, kterou se rozhodla vystavit. A o to víc jsem se zájmem poslouchal názory všech, kdo na výstavě byli a její díla hodnotili. A také přijel její učitel. Výborný malíř Michal Kadleček. Jeho rozbor poslouchali všichni se zatajeným dechem.
A ve mně vše začalo šrotovat. Co já a malování? Co doba, kdy jsem jako kluk chodil trpělivě k Richardu Herbstovi a hltal jeho rady jak na kresbu, jak na malbu, jak na keramiku, jak na linoryt, jak na...
Že bych měl od nového roku novou výzvu? Že bych dal 365/18 v malování? Každý den jeden obraz? Tak to asi neklapne...
Ale kdo ví, zda jednou neseberu odvahu a nepřipravím si své dny plné napětí z vlastní výstavy obrazů. Tak jako paní Eva z nedalekých Klešic. Třeba to přijde... Umění NEZNÁ HRANIC. A já už vůbec ne ;)
==
Upozornění: tento díl je věrný svému dni, není však psán, jak by se slušelo ještě týž den. Ale s odstupem. Nějak se ten vodpad se mnou teď nepotkává...
