Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jsem odkojen kolektivním pojetím vidění světa. Vše co se mi kdy v životě podařilo, tak souviselo s kolektivním pojetím. Mušketýrské heslo "Jeden za všechny, všichni za jednoho" je i má filosofie.
==
Dnešní den byl ve znamení čekání. Čekání na podvečerní setkání party lidí, kterým jsem začal někdy před třemi lety říkat K12. Těšil jsem se, že je zase uvidím. Těšil jsem se, že splolečně pohneme kolem dějin. Tak jako to v minulosti bylo už několikrát...
Od prvních minut však bylo dnes vše tak trochu nějak jinak. To že se sejdeme v šest večer všichni odkývali a ejhle už deset minut se čeká, až nás bude aspoň půlka. Kde všichni jsou? Vždyť naše setkání mělo být jako vždy zlomové? "Švábi na pivo chodí disciplinovaněji," lítalo mi hlavou.
Nakonec jsme se většinově sešli. Většinově i probrali problémy světa. Většinově i odsouhlasili, že vše vidíme stejně. A většinově pak koukali na jednoho jediného, který si ještě neodpustil, když na závěr svěřil všem ostatním, že neví... Není si jistý, zda je s námi za jedno, zda je taky většinově... Nějak nám ty mušketýrský hesla mizí. Nějak je to jakoby z povinnosti. Ne z radosti a nadšení. Nějak se nám ten provaz divně tahá...
Domů jsem se přišoural asi stejnou rychlostí, jako se moji K12 švábi trousili na dnešní setkání. Jsem bez energie. Sic domluveni, tak nějak začínám tušit, že se dneškem přiblížil smutný začátek konce K12...
Nebo je to jen krize mušketýrského věku?
==
Upozornění: tento díl je věrný svému dni, není však psán, jak by se slušelo ještě týž den. Ale s odstupem. Nějak se ten vodpad se mnou teď nepotkává...
