Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Den začal shodně jako ten včerejší - 6:30 příjezd mé oblíbené zdravotní sestřičky a její ranní dávka protizádové pomoci.
Cítil jsem se už líp a tak kolem osmé hodiny jsem usedal za stůl v kanceláři a začal vyřizovat to, co mi včerejšek odepřel. Úřednictvo kolem mne vycítilo, že by bylo vhodné mne zahltit.
Když tak o tom přemýšlím, tak měli v podstatě jen dvě možné motivace:
A) rádi mne vidí a chtějí využít příležitosti, abych jim vše napodepisoval, dále mne nebudou obtěžovat a popřejí mi brzké uzdravení nebo
B) odčítají mi poslední dny života a nevěří, že zítra ještě vůbec vstanu. Proto rychle vše nahrnout, dokud jsem ještě živý.
V hlavě jsem si ukotvil, že zcela jistě je správně A a trpělivě jsem vše vyřizoval. Sice jsem se nedostal k věcem svým, které jsem chtěl dělat, ale tak to někdy chodí. Člověk míní, život mění.
Po obědě už to nešlo. Síla nebyla a prášky velely k poloze ležmo. Zabalil jsem si těch pár švestek, co jsem si dnes vzal s sebou a zamířil domů. Ještě jsem stihl napsat své zdravotní zachránkyni, že zítra ráno bych unesl další dávku injekce. Odepsala mi, že se v 6:30 těší.
Doma jsem zapadl do postele a brzy i zcela vypnul všechny svoje smysly. Zkrátka jsem si den nějak rozdělil striktně NAPŮL.
Jen mi je záhadou, proč zvolil stejný model i můj kolega, který zdravotním trablem netrpí. Taky to dal tak nějak NAPŮL. Asi jsem jeho velká inspirace ;)
