Inferno II - město hříchů

47. kapitola

Absolutně jsem ve všem kapitulovala. Měla jsem žízeň, byla unavená a ještě v cizím prostředí s Navidem. Jeho společnost jsem si opravdu nepředstavovala ani ve snu. Blížila se jedenáctá hodina a my pořád kroužili okolo pobřeží jako blbci a kromě několika neobydlených stavení, jsme nic nenašli. Nezbývalo nám nic jiného než se do jedné té krčmy na noc nastěhovat než nás sežerou na pobřeží ptáci a jiná havěť.

Zatímco se Navid vloupal do té barabizny, šla jsem ještě k mořské vodě, abych si opláchla obličej, protože jsem byla po hodinové cestě úplně vyřízená. Horko bylo neúnosné.

S Navidem jsem se netrápila a odhodila dlouhé džíny i tričko, abych se zchladila ve vodě. Samozřejmě, že jsem čekala jeho nemístné poznámky, ale překvapil mě tím, že odhodil tričko a kalhoty a přidal se.

,,Našel jsem vodu v barelech a nějaké sušenky."

,,Super." zaradovala jsem se.

,,Mezi námi je to už definitivní?" podívala jsem se na jeho zkroušený výraz a bylo mi jasné, že to myslel vážně.

Bohužel pro mě, jsem pro Navida měla slabost a připadala jsem si jako největší mrcha na světě.

,,Chci být s vámi, Sor."

,,Je mi líto, ale ty a všechno tady je už uzavřená kapitola."

,,Vím a cítím to, že ti nejsem lhostejný."

,,Jasně, že tě mám pořád plnou hlavu a jsem v takovém stavu, že kdybys přišel jako před tím v té kuchyni, skončilo by to stejně."

Podívali jsme se na sebe a on udělal pár krůčků ke mně. Já jsem však začala couvat, protože jsem si byla vědoma toho, co jsem právě plácla.

,,Navide, nedělej to."

,,Miluju tě." zrychlil a dohnal mě během momentu.

Nestačila jsem nic a jeho obrovské ruce mě objali okolo pasu. 

,,Promiň mi to všechno." zašeptal ještě a začal mě líbat na rty.

,,Můžeš si být jistý, že tohle je naposledy, co mě takhle držíš."

,,To jsi minule taky říkala." usmál se.

,,Odjíždím do států za Tobym, takže tady už mě neuvidíš."

,,Dobře, moje lásko, chci tě tedy naposledy mít, když si to tak přeješ."

Než se rozednilo, vydala jsem se dál po pobřeží a narazila po chvíli na nějaké lidi. Hned mi pomohli a dostali mě do malého přístavu, odkud mě na nějaké nákladní lodi převezli zpět do Bahrajnu. Nechala jsem tam Navida, ale jen proto, že jsem se nedokázala rozloučit a po tom všem, co jsme spolu prožili, bych to nikdy ani nezvládla. Nohy mi tak ztěžkly, když jsem ho opouštěla a představa, že jsem ho viděla naposled mi hořkla v ústech, zatímco se mi chtělo brečet.

Kontaktovala jsem Chasana přes telefon jednoho z námořníků a opět mi pomohl. Počkal na mě v přístavu, zabookoval mi novou letenku za svoje peníze a odvezl mě pro zavazadla do té taxikářské firmy.

Nemohla jsem se dočkat až vystoupím z letadla a všechno bude za mnou. Tolik mě mrzelo, že jsem tam musela nechat Dianu a nevěděla jsem o ní vůbec nic. Jen jsem doufala, že jí otec s Betem nějak pomůžou a především najdou.

Prošla jsem pasovou kontrolou a posadila se konečně do letadla. Čekal mě dlouhý let a ty časy, kdy jsme sem přiletěli s partou přátel byly už jen vzpomínky, kde jsme měli každý svojí kapitolu. Nelitovala jsem toho, ale bylo mi líto, že vlastní krev mě zradila jako by byl cizí. Byla jsem si jistá, že nikoho z rodiny ani celého Bahrajnu už jsem nechtěla vidět.

Místa vedle mě se zaplnila výrazným dámským parfémem až jsem musela otevřít oči a podívat se na zamilovaný pár, který se líbal v uličce a radovali se ze života.

Otočila jsem hlavu směrem ven z okýnka a bylo mi smutno. Zabalila jsem se do mikiny s kapucí přes hlavu a sluchátka do uší, aby mi rychle uplynul let. 

Když jsme přistáli, letadlo se rychle vyprázdnilo a já jsem následovala i ostatní. Usmála jsem se na letušky a vystoupila tunelem z toho pekla, které jsem zažívala.

Popadla jsem kufr a chystala se jít z letiště směrem kvýchodu. Pár kroků dál mě však vrátilo do reality.

Připadala jsem si jako blázen, ale přede mnou stál malý Adam a usmíval se na mě.

,,Ahoj Sorayo."

,,Co...?Jak ses sem dostal?"

,,S tátou..." ukázal na Navida, který se na mě usmíval opodál s obří kyticí.

Popošla jsem k němu a pokusila se o pohled, který mu měl říct, že je tu zbytečně. Možná jen chtěl vidět Tobyho, ale to se spletl. Nehodlala jsem se na něho po tom všem usmívat.

,,Můžu vidět brášku?" ozval se Adam.

Sotva jsem došlápla na pevnou zem a už se mě snažil ovlivňovat skrze Adama. Uculoval se jako by se snad nic nestalo.

Máti na mě čekala na letišti a rovnou vzala i Adama s Navidem. Očividně z malého nadšená nebyla, protože to byl přeci jen pro ní cizí člověk. Navid se choval jako naposledy a proto máti nechápala, když jsem jí řekla, co se všechno mezi námi stalo a že už nejsme spolu. Přesně takhle to znal i otec, který zůstal s Betem v Bahrajnu, aby si to vyřídili s Ahmedem.

Dědeček byl natolik nervově k háji, že to s ním praštilo a vlastně dobře mu tak. Dědek prolhanej.