Inferno II - město hříchů

48.kapitola

Potom, co mi Soraya řekla, že je vlastně všechno při starém, jsem si řekl, že se začnu pořádně snažit. Tady v Bahrajnu mě pořádně nic nedrželo. Podle informací od Chasana jsem neměl příliš času, ačkoliv jí dohodl pozdější let než pro mě a Adama.

Zabalil jsem nám jen to nejnutnější a hodlal letět do států, abych byl se svojí rodinou. Soraya byla moje rodina a Tobyho jsem chtěl mít blíž než několik tisíc kilometrů.

Netvářila se nadšeně, ale já jsem se nehodlal vzdávat. Nevyhodila mě jen kvůli Adamovi, jinak bych jistě schytal hotel, ale Adam to s ní uměl. Nic extra se mnou nepromluvila ačkoliv jsme se spolu na našem malém ,,výletě" bavili normálně.

Stačilo mi, že mě nechala v domě jejích rodičů. Její matka proti tomu nic neměla a ani nemohla. Pomohl jsem Maxovi i Betovi se dostat do Bahrajnu a to se cenilo.

Byl jsem rád, že jsem zmizel fotříkovi z očí. Volal mi jako divoký, ale já jsem po matce vzkázal, ať to ani nezkouší, protože pro mě skončil jako otec a můj názor na to, co provedl moc dobře znal.

Velkým problémem pro mě a Adama však bylo americké vízum pro pobyt nad devadesát dní. Se Sorayou už jsme nebyli oddaní a vrátit se do Bahrajnu jsem se rozhodně nechtěl. Měl jsem pár dnů na to, abych se vetřel Soraye do života a snažil se, jako by mi šlo o život. Devadesát dnů na to, aby mi řekla znovu ano a já se nemusel vracet. S jejím přístupem na tom výletě jsem si myslel, že je to v pořádku, ale ve státech se tvářila tvrdě a nepřístupně. To byl velký problém.

Jediný úsměv věnovala Adamovi a já už jsem nevěděl, na čem vlastně jsem.

,,Bylo zase hezké vidět Tobyho." posadil jsem se k Soraye do obývacího pokoje.

,,Tak povídej, co po mně chceš? Proč jsi tady? Kvůli Tobymu?"

,,Sor, po tom, co se stalo, jsem se rozhodl, že nechci být v Bahrajnu."

,,Co přesně máš na mysli?"

,,Nechci mít se svým otcem nic společného a chci být i daleko od tvého dědy. Není nic, co by mě táhlo zpět a Adam by se měl odreagovat po tom, co prožil s Kiarou."

,,Souhlasím s tebou, ale představuješ si to dost jednoduše. Přišel jsi s kytkou a tváříš se jako by se nic nestalo."

,,Já vím, že se stalo hodně a taky vím, co jsi mi říkala ten poslední den v Bahrajnu." pousmál jsem se a zasněně sledoval její dlaně, které rudly a modraly, jak je nervozně tiskla.

,,Řekni mi na rovinu, co po mně chceš?"

,,Chci být Tobymu i Adamovi dobrým otcem a být s tebou. Dovolíš mi to?" vzhlédla ke stropu s nádechem a pevně semkla rty.

,,To aby ses zatraceně snažil než ti vyprší vízum." svraštila čelo.

,,Tohle mi naprosto stačí." poklekl jsem před ní a popadl za ruce.

Chvíli se nechápavě uculovala, ale nakonec její rty vykouzlily nádherný úsměv.

,,A laskavě si schovej ten svůj temperament, kdy je chlap nekompromisně hlava rodiny a má tři ženy. Tady to nefunguje."

,,Já vím. Jsi moje jediná královna." nahodil jsem úsměv a trošku jsem si pomyslel svoje.

Měl jsem dobře našlápnuto a doufal jsem, že se mi splní, abych mohl žít se svojí rodinou ve státech. Nemohl jsem se dočkat až se jí budu moci zeptat a koupit prstýnek.

Chasan mi pomohl prodat veškeré nemovitosti v Bahrajnu a za ty peníze jsem si mohl koupit dost slušný bejvák nedaleko od Sorayiných rodičů. Adam tu byl spokojený, jen jsme začali společně navštěvovat kurzy angličtiny. Soraya i její rodina uměli arabsky, ale já s angličtinou občas bojoval, především v gramatice.

Snažil jsem se a Soraya to ocenila. Dokonce mi pomáhala zařídit dům a chovali jsme se k sobě spíš jako přátelé. Nesnažil jsem se nic uspěchat a ani na ní nic zkoušet. Čekal jsem až hodí ten signál ona.

,,Líbí se ti to takhle nebo bys ještě něco změnila?" posadil jsem se vedle ní na pohovku a zadíval se na nový nábytek, vymalování a vše v arabském stylu.

,,Je to perfektní."

,,Skoro jako ty."

,,Tlačíš na pilu?" usmála se.

Nic jsem jí na to neodpověděl, protože jsem měl poslední měsíc, abych se nemusel vracet. Byl jsem po hlavu v papírech a zjišťoval si jak jinak získat vízum. Další možnost byla od zaměstnavatele. Beztak jsem si musel najít nějakou práci a tak jsem se snažil s několika naučenými frázemi obejít několik možných zaměstnání. Nakonec aniž bych to čekal, jsem nastoupil bez Sorayinýho vědomí v jedné redakci, kde jsem měl překládat nějaké texty z arabštiny. Ideální a občas jsem si mohl brát práci i domů.

Blížilo se ono datum, kdy mi vypršelo turistické vízum a tak jsem se dohodl se zaměstnavatelem, aby mi ho prodloužil na jeden rok. Byl jsem ohromně nadšený a radoval se celou cestu z práce.

Sorayin otec se už vrátil z Bahrajnu, odkud mu pomohl Chasan a už byli kompletní. Jejich dědeček skončil sám a stejně frustrovaný jako můj otec. Měl jsem se mnohem lépe a zkoušel jsem žít jak nejlépe jsem uměl. Po nekonečných třech měsících, v den kdy mi končilo vízum, pustili Tobyho z nemocnice jako plně dovyvinutého a schopného žít jako běžné miminko.

Bál jsem se ho vzít i do ruky, ale rychle jsem si na tenhle pocit zvykl. Soraya neskrývala slzy, když jsem si ho mohl poprvé vzít do náručí. Neubránila se a objala nás.

,,Proč jsi mi neřekl, že sis zařídil to vízum v práci?" praštila mě jemně do ramene a uculovala se.

,,Nechtěl jsem to uspěchat. Sama jsi to říkala."

,,Ale když už jsme kompletní rodina, měli bychom se s Tobym nastěhovat k tobě." usmála se a já jsem věděl, že už nemůže být život krásnější než držet Tobyho v náručí a zkoumat rysy, které jsme měli společné.