Inferno II - město hříchů

14. kapitola

Za tohle, kamaráde, skončíš v pekle. Říkal jsem si a díval se na sebe do zrcadla. Viděl jsem ten svůj blažený výraz, když jsem se pustil do hrátek s Dianou a nebýt mého svědomí, špatně by to dopadlo.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem jí nechtěl. Byla jako pokušení, které jsem však musel odmítnout za každou cenu. Rozhodl jsem se proto jí zkusit ignorovat do té chvíle, dokud otec neodjede a já jí budu moci odvézt pryč. Těšil jsem se na ten den, kdy se vrátím a budu si moct oddychnout, že jsem to zvládl.

Několik dní se mi vedlo, abych se jí vyhýbal. Trávil jsem spoustu času v nemocnici u babičky nebo v práci.

Horší však bylo, že se ke mně Bahar chovala čím dál tím hůř. Jednou byla drzá a naštvaná a podruhé mě chtěla líbat. Asi jsem ženským přestal rozumět. Nevěděl jsem, co po mně vůbec chtěla.

U Diany jsem rozuměl, že se na mě dost zlobila kvůli tomu, že jsem jí musel zastavit a poslat pryč, ale musela to chápat. Její hrdost sice dost utrpěla, ale ona byla zasnoubená s mým otcem a já s Bahar. Takový vztah byl absolutně nemyslitelný.

,,Jsi nějaký zamlklý." stežoval si na mě Khan.

,,Něco ti musím říct, ale slib mi, že to nebudeš komentovat tím tvým stylem, jak jsi mi to říkal." začal se usmívat a mně přešla veškerá chuť mu něco vyprávět.

,,No jen mluv."

,,Mezi mnou a Dianou k něčemu jaksi došlo, ale naštěstí jsem to ukončil hned na začátku."

,,Co se stalo?"

,,Líbali jsme se."

,,Uuuuuh, tak to mi řekni detailněji." posadil se ke mně.

Všechno jsem mu jako idiot řekl a ke konci vrtěl hlavou.

,,Já tě obdivuju, asi bych to v téhle fázi nedokázal zastavit."

,,S rukou na mých trenkách to šlo dost stěží." zatvářil jsem se, jako bych právě přišel z pořádné fušky.

Khan mě chápal a podporoval mě v tom, že už musím vydržet jen pár dnů a bude pryč. Těch pár dnů ale bylo nekonečných.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem musel přijít já za ní, abych jí řekl plán. V kolik a kde má čekat. Byl jsem nervózní a bál jsem se, že na mě zase něco zkusí a já se propadnu na dno.

Otec odletěl ještě před večeří a Haife byla s babičkou v nemocnici. Ostatní spali a já jsem musel vzít Dayu a odvézt jí do přístavu a dál. Bahar to však věděla a popřípadě mě kryla, že jsem s ní jel do nemocnice kvůli nevolnostem.

Postavil jsem se před její dveře a nemohl zaklepat, protože by to mohl někdo slyšet. Jen jsem je opatrně a pomalu otevíral.

Diana seděla na posteli a něco psala na list papíru. Naštěstí v džínách a tričku.

,,Už?" podívala se na mě a já jen přikývl.

,,Vezmi si s sebou jen pár věcí a můžeme se dát na cestu. V jednu ráno na nás bude čekat ta rybářská loď v přístavu."

Přikývla, popadla něco jako menší sportovní tašku a oblékla si svetřík. Alespoň, že se zachovala trochu rozumně a nešla v mini šatech.

Vzal jsem si v pokoji klíčky od auta a taktéž malou tašku a v hale jsem se šíleně lekl Bahar. Podívala se na Dayu a rozběhla se s pláčem k ní.

,,Budeš mi chybět."

,,Až budu ve státech, přijeďte se za mnou podívat." ohlédla se po mně.

,,To nezáleží na mě, ale moc ti za všechno děkuju."

,,Drž se." líbla jí na tvář a pak jsme vyrazili k autu.

Radši jsem mlčel a choval se odtažitě a chladně. Ona byla zamyšlená a občas se zeptala na nějaké detaily k cestě. Snažil jsem se na krátké odpovědi.

,,Jestli tě to obtěžuje, nemusíš se mnou jezdit."

,,To bys asi nedojela v pořádku." podíval jsem se na přicházejícího Khana.

,,Tady je pas a nějaké povolení." vytáhl z obálky.

,,Děkuju." vrhla se mu okolo krku, až se Khan rozzářil jako žárovka.

,,Teda, asi někdy přijedu do Ameriky." zubil se.

,,Kdykoliv." usmála se na něho, popadla dokumenty a vydala se k lodi.

,,Ještě, že už jede pryč." semlk pevně rty a nadechl se.

,,Díky, ozvu se."

Vstoupil jsem na palubu postarší rybářské lodi a seznámil se se všemi členy. Jeden byl korpulentnější postavy a delších vlasů. Druhý menší a hubený s plnovousem a prořídlými zuby. Třetí byl starší a sotva se držel na nohou.

Ten hubený Akim mě zavedl do jakého si podpalubí a otevřel rozvrzané dveře od miniaturní kajuty, sotva na jednu vetší postel.

,,Tady je vaše spaní." přikývl jsem, ale byl jsem si jistý, že noc strávim radši někde u kormidla než s ní v jednom pokoji.

Dvě noci jsem byl připravený to přežít a zpátky už to bylo bez problémů.

Dali jsme se na cestu a v dálce se vzdalovala světla Bahrajnu. Připadal jsem si divně po tom všem, co se stalo a tak jsem si říkal, že bych možná měl prohodit s Dayou pár slov o tom, co se stalo. Beztak už se nikdy neuvidíme a uvést jí naší situaci na pravou míru chtělo.

Seděla na zábradlí na zádi a sledovala vzdalující se přístav.

,,Opatrně, docela to tu houpe a mohla bys spadnout."

,,Máš o mě strach nebo ti jde o ty prachy, co jsi za tohle dal?" hleděla stále tím směrem.

,,Zlobíš se?" opřel jsem se vedle ní a díval se na ní.

,,Kvůli čemu přesně bych se měla zlobit?"

,,Kvůli té noci."

,,Nezlobím, Karime." řekla, ale moc jsem jí to nevěřil.