Inferno II - město hříchů

31. kapitola

1.část/31 kapitola

Obden přijížděl náklaďák s prasaty, ten zase druhý den s naporcovanými odváželi pryč. Těžká práce, dřina, hlad, žízeň, vedro. Neznala jsem nic jiného než otročinu v otřesných podmínkách, kde jsem dřela jako chlap. Občas si ze mě udělali děvku a nechali mě být. Nějaké ty facky i pěsti jsem schytala, ale byla jsem vůbec ráda, že žiju. Den co den, týden co týden. Měsíc. Dva. Stále dokola to stejné.

Musela jsem se odtud dostat pryč a tomu hajzlovi Faranovi to vrátit. Kolikrát se mi jen zdálo, jak jsem se odtud dostala a šla rovnou za Karimem. Jak mi jen chyběl.

Doufala jsem, že už třeba nečekali s Bahar potomka. To by mě nejspíš položilo víc, než tahle dřína na farmě.

Nicméně jsem na nic nečekala a vytipovala si okamžik, kdy se dostanu do útrob náklaďáku těsně před odjezdem. Věděla jsem moc dobře, jak se daly dveře otevřít zevnitř.

Celé tělo se mi třáslo nervozitou a nic jsem si nepřála víc, než se odtud dostat. Krčila jsem se mezi bednami s krví a vnitřnostmi.

Sotva se auto rozjelo, ani jsem nedýchala a doufala, že se dostanu alespoň do nejbližšího města. Bahrajn nebyl velký, ale netušila jsem, kde se přesně nalézám.

Poměrně dlouho nezastavoval a nic se nedělo. Měla jsem celá rozbolavěná záda, protože zdejší prašné cesty byly samá díra. Na dálnici jsme najeli až po několika hodinách. A když konečně zastavil, nejspíš aby natankoval, opatrně jsem se rozhlížela škvírami v bocích auta. Auto zastavilo na benzínové stanici a po chvíli řidič odešel zaplatit. Hned jsem mezerou posunula páčku na obou stranách a vrata se otevřela. Nerozhlížela jsem se, jen utíkala. Věděla jsem, že u hlavní silnice mě čeká větší šance si někoho stopnout. Z benzínky za mnou vyběhl řidič, musel si mě všimnout, ale nenásledoval mě daleko. Hned nasedl do auta a jel dál, zatímco já byla schovaná v křoví u silnice a vydýchávala se.

Věděla jsem, že mám jedinou možnost. Zmizet co nejdál a nejdřív, než sem někoho pošle prohledat okolí nebo mě zabíjí. V okolí nebylo živáčka. Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit na tu benzínku a někoho si stopnout.

Žádné samotné chlapi jsem nevyhledávala, protože mi bylo jasné, co by mi provedli. Objevila se konečně jakási menší rodina s dětmi. V žádném případě jsem ze sebe nesměla dělat místní. Nahodila jsem anglickou výslovnost a spustila arabsky.

,,Pane, prosím, svezl byste mě do Manáma. Unesli mě, okradli a já potřebuju na ambasádu."

Chlápek se na mě zamračil a nezdálo se, že by mi vyhověl.

,,Víte, jak je Manáma daleko? Tam vás neodveze nikdo z projíždějících."

,,Bahrajn přeci není velký." nechápala jsem.

,,Tady ale nejste v Bahrajnu."

Rozbušilo se mi srdce. Jak jako, že nejsem v Bahrajnu?

,,Co je tohle za stát?"

,,Saudská Arábie, přeci." ušklíbl se a já šla do mdlob.

,,Pane Bože!"

Už ze školy jsem o téhle zemi slyšela jen to nejhorší. Ženy jsou tu nic. Zvířata jsou víc. Nesmí se tu hrát ani šachy nebo monopoly. Valentýn je zakázaný. Ženy nesmí řídit auto a za každou kravinu vás můžou pověsit. Jako ve středověku.

S lidmi tu bylo těžké pořízení. Kdokoliv vidí nezahalenou ženu, utíkají pryč. Není tu časté vidět cizince. Nikdo se se mnou nechtěl bavit a všichni se schovávali. Pláč ani nářek nepomohl.

,,Potřebuju do Rijádu, na ambasádu. Mohl byste mě, prosím svézt?" snížila jsem nároky.

,,Nesmím si někoho takového vzít do auta. Mohli by mě pověsit." zdrhal mladší muž, u kterého jsem tipovala, že mi pomůže.

,,Zaplatím vám."

,,Kolik?" zastavil se.

,,Kolik jen chcete?"

,,Kde vezmete peníze?" sjel moje špinavé kraťasy a tričko.

,,Co kdybych vám je nechala poslat na účet."

,,Tady nikdo účet nemá, krom šejků."

,,Unesli mě, okradli, nemám pas. Jsem z Bahrajnu."

Drobnost, že jsem z USA, jsem si nechala pro sebe. Neměla jsem páru, jak se tu lidi tváří na Američany.

,,Můj manžel vám zaplatí, ale neví kde jsem."

,,No dobrá, odvezu vás jen někam do Rijádu. Alláh snad mojí dobrotu vidí. Rijád je dvě hodiny jízdy. Schovám vás do kufru."

Skutečně mě po pár hodinách vysadil na nějakém parkovišti u křoví, aby nebylo vidět, že někoho vezl v zavazadlovém prostoru.

,,Jak se s vámi spojím, abych vám poslala peníze?"

,,Salim Tuhran, pracuju tady v supermarketu. Pokud si nevzpomenete, nevadí."

,,Salime, jak bych se dostala do Bahrajnu bez pasu a bez pomoci ambasády?" šokovaně se na mě podíval.

,,Takto nevím. Nikdo vás tam nelegálně neodveze. Kdyby vás chytili, pověsí vás."

,,Víte, ambasáda mě vrátí do Států, ale já potřebuju do Bahrajnu za svým mužem."

,,Vy jste Američanka?" vyvalil oči.

,,Ano, ale vdala jsem se za muslima." lhala jsem, jak když tiskne.

,,A neprodal vás on?"

,,Ne. Jeho otec." Klekla jsem si na kolena. ,,Prosím."

,,Je mi líto, nepomůžu vám."

,,Moje rodina je z Bahrajnu. Nejsem čistokrevná Američanka. Salime, prosím na kolenou."

,,Je to šest hodin jízdy autem."

,,Prosím."

,,Zavolám bratrovi Nawarovi. On vás tam vezme, ale nesmíte říkat, že jste Američanka, a že nemáte ani dinár."

Skutečně během půl hodiny se objevil muž okolo pětatřiceti v turbanu, hábitu a mířil k nám s taškou.

,,Jsem Daya Tahir. Potřebuju odvézt do Manáma."

,,Slyšel jsem," odsekl, otočil se na svého bratra a něco mu říkal.

Pak po mně hodil tašku s nějakými hadry a nasedl do auta.

,,Obleč se do burky." Nasoukala jsem se až po hlavu, kde mi koukaly jen oči.

Přišla jsem k vozu a vyslechla si další instrukce.

,,Nemluv. Na hranicích tě převezu jako svoji ženu. Tohle je její pas. Chci tisícovku předem." Rozjel se.

Tak to byl problém. Neměla jsem u sebe vůbec nic, co by mělo jakoukoliv hodnotu.

,,Naware, já u sebe nemám ani dinár," přiznala jsem barvu.

,,Takže mi zdrhneš a já nedostanu nic."

,,Ne, já vím, že slovo ženy tu nic neznamená, ale zaplatím, přísahám."

,,Bez zálohy se ze Sadské Arábie nehnu." Ohlédl se po mně, ale pokračoval v cestě.