Inferno II - město hříchů

42. kapitola

,,Ani sis se mnou nezatančil." kňourala celou cestu domů Kiara.

,,Šetřim nohy na příští týden."

,,A tvářil ses jako na pohřbu."

,,Možná by sis měla uvědomit, co je dnes za datum." zamračil jsem se na ní.

,,Tak má tvoje zesnulá žena výročí a co?"

,,A co? Pro tebe to možná nic neznamená, ale pro mě a Adama ano. Zítra půjdeme na hřbitov."

Protáčela očima a myslela si, že si toho snad nevšimnu. Samozřejmě, že tohle nebyl jediný důvod mého kyselého výrazu. Nedokázal jsem slavit a radovat se, když přímo před mýma očima objímá mojí ženu můj nejlepší kamarád. Úsměv jsem nahodil jen, když jsem Amirovi gratuloval, jinak to skutečně nešlo. Ani kdyby nepřišli, pořád bych měl před očima tu scénu z obchodu.

O to horší bylo, když jsme se na oslavě střetli s Chasanem u stolu se sýry. Očividně chtěl začít nějakou konverzaci, ale já jsem o něm nechtěl ani slyšet.

,,Zlobíš se právem."

,,Jsem rád, že si to uvědomuješ."

,,Měl jsem ti to říct dřív."

,,Hanba ti to nedovolila, co?" otočil jsem se k němu čelem.

,,Jak říkáš."

,,Je mi zle z té představy, jak hmatáš na mojí ženu."

,,Bývalou. Nezapomeň, že ses na ní vykašlal."

,,Ale, když jsi jí sahal do kalhotek, ještě to byla stále moje žena." zvýšil jsem hlas.

,,Mrzí mě to."

,,Mě taky a tím pozváním na svojí svatbu s vámi dvěma končím a nechci vás už vidět. Akorát se trápím a vy dva jste spokojený."

,,Bereš si Kiaru, jak se můžeš trápit?"

,,Hodně debilní otázka. Řekl jsem to Kiaře a klidně to řeknu i tobě. Nikdy nepřestanu k Soraye něco cítit. Tečka."

Díval se na mě jako na blázna, ale mně to bylo jedno. Nestyděl jsem se za to, že jsem Sorayu měl rád a i když nosila Chasanovo dítě, pořád nešlo jen tak vymazat těch několik měsíců.

Chasana to mrzelo, ale mě mnohem víc. Přišel jsem o kamaráda a kolegu a nejspíš jsem si uvědomoval, že se vším všechno souviselo a já jsem si to zasloužil. Jako znamení z pekla, že na mě čekají.

Celý týden jsem poslouchal řeči ke svatbě až mě z toho bolela hlava. Kiara neustále pobíhala a něco řešila, což mě vůbec neinteresovalo. Nějaká svatba mi byla ukradená a kdyby záleželo na mě, šel bych jen na úřad a ukončil bych to trápení.

Už k ránu byl všech plný dům a v zahradě se připravovala párty, ale mně do zpěvu prostě nebylo. Otec se s Kiarou o něčem vybavovali snad hodinu a já musel nafukovat balonky jako idiot. Na to otec zmizel a já jsem se nestačil divit, proč takhle narychlo musel odejít. Byl jsem šíleně otrávený až jsem si vadil i sám sobě.

Blížilo se poledne a pomalu přicházeli hosté. Vítali jsme je a hostili. Jenže můj otec ani Chasan se neukázali. Možná se té jeho udělalo nevolno a nepřijdou. Možná bych byl raději. Jen bez otce svatba nemohla začít.

Kiara byla nervózní a pobíhala v šatech z kuchyně ke vchodu a zpět. Po dvacetiminutovém zpoždění se vrátil celý bílý až do zelena a třásl se jako by bylo pod nulou. Nedostal jsem se k němu, protože jsem měl pomalu nastupovat k oltáři. Nicméně Chasan si to uměl načasovat a kdybych snad udělal o dva kroky víc, už bych telefon neslyšel.

Netvářil jsem se nadšeně, ale nakonec jsem hovor přijal.

,,Chasane, voláš trochu pozdě. Už to začalo."

,,Navide, prosím tě, přijď do soukromé nemocnice." rozbušilo se mi srdce.

,,Už se ti to narodilo?"

,,Musím s tebou mluvit. Soraya je na JIPce."

,,To mě mrzí, ale já teď nemůžu."

,,Budeš muset. Má v tom opět prsty tvůj otec. Prosím tě, musím ti něco říct. Odlož to."dožadoval.

Věděl jsem, že můj otec byl pryč a tvářil se po návratu divně, ale že by Soraye ublížil, to by mě nenapadlo. Myslel jsem si, že už byl klid a spokojil se s mojí novou nevěstou.

,,Tak kde jsi? Už takhle máme zpoždění." přišel za mnou Amir.

,,Musím do nemocnice. Chasan..." řekl jsem stroze a popadl klíčky od auta.

Třásl jsem se vzteky, že můj otec byl schopný opět ublížit někomu, kdo už nebyl součástí mého života.

Vstoupil jsem do haly nemocnice a čekal tu na mě ubrečený Chasan. Ačkoliv jsme si udělali, co jsme si udělali, pořád jsem ho měl rád a mrzelo mě, když byl v takovémhle stavu.

,,Tak co se stalo?"

,,Volali mi z nemocnice, že jí podle popisu asi tvůj otec přivezl."

,,Myslel jsem, že jí to právě on udělal."

,,Udělal, ale nakonec se slitoval kvůli malému."

,,Super, asi to ani nechci slyšet." opřel jsem se jednou rukou o zeď.

,,Asi to nepřežije, Navide. Má nějaká vnitřní zranění." utíral si slzy.

,,Moc mě to mrzí, Chasane." poplácal jsem ho po rameni.

,,Ještě dnes musí na císařský řez."

,,Přísahám, že jestli tohle udělal můj otec, tak to bude mít dohru."

,,To by mělo. Zabil by vlastní vnouče." podíval se mi do obličeje a já jsem si vůbec neuvědomoval, co mi právě řekl.

,,Cože?" zatvářil jsem se jako blbec.

,,Sorayi jsem se ani nedotkl. To ty jsi otec, ale ona ti to nechtěla říkat."

,,Děláš si ze mě legraci, že jo?"

,,Ne, kamaráde. Nikdy bych ti to neudělal. Já děti mít nemůžu, proto jsem jí slíbil, že se o ně postarám a bylo by mi ctí vychovávat tvoje dítě, ale já tohle nedokážu." posadil se s pláčem na lavičku a mně začínalo být ještě hůř.

,,Takže ona mi lhala."

,,Nechtěla tě ovlivňovat."

Celé odpoledne jsem se nikomu nehlásil a jediný Amir věděl, že jsem jel do nemocnice za Chasanem. Proto k večeru se objevila Kiara a dělala mi scény. Jenže já jí vůbec nevnímal a soustředil jsem se jen na operaci, kterou právě podstupovala Soraya, aby zachránili toho malého.