Inferno II - město hříchů

28. kapitola

Abych řekl pravdu, nevadily mi ty kecy toho Victora. Byl to jen blbeček, co kopal okolo sebe a neměl se ani čím ohánět. Věděl jsem, jak hodně ho muselo rozčilovat, že tam seděla Soraya se mnou a tvářila se spokojeně. To přesně mi stačilo a nepotřeboval jsem se s ním hádat nebo prát.

Vrátili jsme se do domu a u večeře padlo, že by se Max vydal do Bahrajnu, aby si popovídal s povedeným fotříkem Ahmedem. Nebyl jsem nějak proti, ale zdálo se mi to zbytečné. Dianu už tím nezachrání a svobodu jejich dceři to taktéž nevrátí.

Navíc jsem byl docela spokojený, co se týkalo jejich reakce na mě. Ačkoliv jsem si chvílemi nebyl jistý, jestli to bylo momentálně vedlejší a muselo se v první řádě vyřešit chování Ahmeda nebo už jsem byl vcelku uzavřená kapitola, se kterou se smířili a udělali za mnou tečku.

Celý večer jsem do konverzace nezasahoval a ani se mě to pořádně netýkalo. Jisté však bylo, že Max vyrazí s námi za pár dnů do Bahrajnu, aby to Ahmedovi vytmavil. Jako na jednu stranu jsem to chápal. Kdyby neměla Soraya štěstí jako Diana, mohla dopadnou docela špatně.

,,Nudil ses?" promluvila ke mně Sor, když jsme odcházeli do pokojů.

,,Ne. V pořádku. Pokud nebyla řeč o tvých bývalých, tak mi to nevadilo." zašklebil jsem se.

,,Neboj se. Stýská se ti po Adamovi?"

,,Příště ho vezmeme s sebou, aby se taky podíval do jiného světa."

,,Určitě. Přeju dobrou noc." pousmála se a šla pozadu ke svým dveřím.

,,Dneska budeš za hodnou a nebudeš mě zlobit?" nadhodil jsem.

,,Uvidíme." zamrkala na mě a ztratila se za dveřmi své ložnice.

Byl jsem rád, že cesta sem nám dost vylepšila vztah. Bál jsem se, že zdrhne a budu mít po všem, ale naopak konečně se k sobě chováme jako dva dospělí a bez výčitek, jako bychom začali nový život.

Sotva jsem se vysprchoval, zaslechl jsem zavrzání dveří. Nakoukl jsem ze dveří koupelny jen v ručníku a musel jsem se culit s kartáčkem v puse na Sorayu. Opět jen v jejím oblíbeném župánku mě přišla pozlobit.

,,Když jsi tak moc žadonil, abych ti přišla dělat společnost." usmívala se koketně.

,,Hmm, nežádal jsem jen o společnost." volal jsem na ní z koupelny, když jsem si vyčistil zuby a byl na cestě zpět do pokoje.

Sjela mě od hlavy k patě takovým rebelským pohledem a já jsem se šíleně bál toho, že mě rozdráždí a nechá samotného.

,,Stýskalo se ti po tom?" zamířila rukama k ručníku a chystala se ho odhodit na podlahu.

,,Ani nevíš jak." nestyděl jsem se udělat totéž s županem.

Bez dalšího zdržování jsem se jí přisál ke rtům a držel ji tak pevně, aby mi nezdrhla. Otočil jsem si ji k posteli, stáhl pyžámko a položil ji na postel. Čím dál jsme byli, tím větší šanci jsem měl, že mě nenechá ležet a neuteče.

,,Ať se stane cokoliv, budeš vždycky na mojí straně, že jo?" pošeptala mi.

,,Nepřipadá v úvahu. Jestli mě tu teď necháš a utečeš, tak si mě nepřej." usmívali jsme se na sebe.

,,A proč bych neměla utíkat? Řekni mi důvod."

,,Chceš vědět důvod, proč si tě zasloužím? Nezasloužím, ale strašně moc tě chci." pousmála se a pokračovala ve svých hrátkách.

Sám jsem byl překvapený jako blázen, ale byla naprosto skvělá a nikam neutíkala jako před tím. Připadal jsem si jako bych dobyl nedobytný hrad. Měla naprostou pravdu v tom, že neukojím svojí touhu s někým jiným, protože objektem té touhy byla ona. Nemohl jsem ji mít a nešlo ničím nahradit její tělo a ošálit mé smysly.

Připadal jsem si jako král světa, když vedle mě usnula. Byla v tu chvíli jenom moje a věděl jsem, že od teď nám začíná konečně manželství a vztah, jak se patřilo.

K ránu mě vzbudil zvuk tekoucí vody ve sprše. Po chvíli vyšla Soraya v župánku a provlhlých rozcuchaných vlasech. Tvářila se trochu sklesle a smutně, proto jsem se hned musel zeptat. Bál jsem se, jestli jsem ji něčím nezklamal. 

,,Včera jsem se bavila s otcem, že bychom tu svatbu udělali tady v L.A. třeba za dva měsíce."

,,Kdykoliv..." usmál jsem se a dal jí pramínek vlasů za ucho.

,,Půjdu si pomalu zabalit. Máma nás hodí na letiště."

,,Děje se ještě něco?"

,,Ne. Jen pořád myslím na Dianu." nadechla se a odešla z pokoje.

Chápal jsem, že to je její sestřenka a ještě ke všemu i nejlepší kamarádka, ale bál jsem se, že letíme zbytečně.

Scházel jsem s kufry do haly a zaslechl nějaké vzteklé nadávání. V obývacím pokoji stál Max ještě s někým a řešili právě zmiňovanou Dianu. Nejspíš se jednalo o jejího otce.

,,Navide, ty víš něco víc o Dianě a o tom jejím?"

,,V podstatě ne, ale jakmile budeme v Manáma, zjistím to."

,,Tohle mi ten parchant zaplatí."

,,Omlouvám se, tohle je Dianin otec."

,,Beto Marbala." podal mi ruku.

,,Z Manáma?"

,,Ne z Isa Town."

,,Říkal jsem si, že ani to jméno mi nic neříká."

,,Už nežiju v Bahrajnu hodně dlouho, ale asi se pojedu podívat za tchánem." tvářil se dost naštvaně.

K večeru jsme se vydali na letiště všichni. Jak Max tak i Beto letěli s námi a brousili si na Ahmeda zuby. Byl jsem vcelku zvědavý, jak to hodlali vyřešit.

Přistáli jsme opět večer a docela unavení po dlouhém letu a ještě ke všemu přestupu v Dubaji. Po přistání jsme popadli kufry a hrnuli se k pasovým kontrolám.

Volal jsem okamžitě Chasanovi, aby nás vyzvedl na letišti a rodičům, aby se nebáli, že si zítra přijedu pro Adama. Myslel jsem si kdoví jak to nebude rychlé, protože nás u kontrol bylo jen pár, ale celník se zdál být jako zaseklý a lustroval Maxe a Beta jako by byli nějací zločinci. Pět minut jsme stáli za nimi až někam chlápek volal.