Inferno II - město hříchů

47. kapitola

Noc s Karimem pro mě byla něco jako náš nový začátek. Bavit se spolu jako přátelé pro mě bylo mnohem důležitější než kdybychom si to spolu jen rozdali.

Ze samého přemýšlení o naší budoucnosti jsem vešla do domu, kde Goran v kuchyni jen vrtěl hlavou.

,,Posmíváš se mi?" hodila jsem po něm přimhouřené oči.

,,Jsi dospělá. Víš, co děláš...ale buď opatrná."

Sotva to dořekl, ozvala se z haly obrovská rána. Vyběhli jsme s Goranem jako šílení. Vchodové dveře byly vyražené a v nich stálo několik chlápků.

,,Hej, co to děláte?" rozčiloval se Goran, ale marně.

Hned dostal uzemňující ránu, že už nevstal. Všechny pohledy hned přešly ke mně. Čekala jsem, kdy mě zastřelí, ale popadli mě silně za ruce a táhli k autu. Nějaký další hajzl mi držel místo u zadní části auta a rovnou mě zavřeli do zavazadlového prostoru.

Bránila jsem se, ale nebylo mi to platné. Chlápci mě svázali a odvezli na nějaký odlehlý hřbitov, kde mě hodili pod strom.

Hned jsem si vybavila, co jsem si musela vytrpět na té farmě. Vážně můj život musel skončit takhle a tady? Představovala jsem si přece americký pohřeb...

Vzápětí přijelo další auto a vystoupil z něho Faran Tahir.

,,Tak co, ty hnusná couro? Kde máš ty silácký kecy teď?"

,,Přijel sis pro peníze?"

,,Seru na ty prachy. Ty jsi pro mě důležitejší." kývnul na gorily okolo sebe, aby nás nechali.

Shýbnul se a zvedl mě. Musel se bavit jen tím, jak jsem byla vyděšená.

,,Tak pojď, za ty prachy, co mi jsi mi šlohla, mi dlužíš pěknej sex než chcípneš pomalou a nepříjemnou smrtí." ušklíbl se a já už vzdala svůj boj.

Táhl mě za sebou jako hadrového panáka k dalšímu stromu, kde se mnou parádně praštil. Krčila jsem se a koutkem oka sledovala, jak si rozepínal kalhoty. Následně si nade mě klekl.

,,Řekni Farane, jak se po tomhle podíváš Karimovi do očí?"

,,Už jednou jsem se tě zbavil. Nebo jsi snad na ten výlet do Saudské Arábie zapomněla? Karim si z toho nic nedělal. Dobře, možná se po tobě ptal, ale to bylo celé. Co si myslíš, že se stane teď? Najdou tvoje tělo v posteli s Gordonem, celá potřísněná spermatem. Myslíš si, že bude uctívat tvojí památku?"

Nemohla jsem uvěřit, že takhle skončím, že tohle je poslední co vidím. Zavřela jsem oči a plakala. Zatímco si ten hajzl užíval, já litovala všeho. Omlouvala jsem se Bohu, omlouvala jsem se Alláhovi a všem. Nechtěla jsem skončit takhle a kdybych nemilovala Karima, už bych byla dávno pryč. Měla jsem kontaktovat ambasádu v SA a nevracet se do Bahrajnu. Já hloupá na lásku doplatila.

Než jsem se vzpamatovala, už měl zapnuté kalhoty a se spokojeným výrazem mě táhl kamsi za sebe. To už přivolal písknutím ty svoje gorily. Svázali mi nohy a zalepili ústa páskou.

Tohle jsem nečekala ani v noční můře. Vhodili mě do otevřené rakve. Ještě naposledy jsem se na Farana podívala a obdržela plivanec přímo na krk. Následně se rakev zavřela a klesala v jámě níž.

Zápach prachu a písku mě začínal dusit. Poznala jsem, že na víko rakve házeli lopaty písku a zeminy. Už nebylo ani jednou švírou vidět denní světlo. Vzápětí vše utichlo. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Nemohla jsem křičet a nemohla jsem se ani hýbat. Docházelo mi, že mám kyslík jen na pár hodin a pak usnu...

Jediné co jsem mohla bylo zkusit vydávat nějaké zvuky, kopat a vrtět se, i když jsem si tím víc vydýchávala vzduch, byla to jediná šance.

Vzduch byl tak hustý, dusil mě a škrábal v krku. Nemohla jsem se nadechnout, když jsem zaslechla nějaký rámus. Jako by snad někdo vykopával rakev. Že by se ten hajzl vrátil, aby mi to spočítal ještě jinak?

Víko rakve se otevřelo a já zhluboka dýchala, až jsem kvílela a kašlala. Všude okolo byla tma a do tváře jsem se dívala jednomu vyděšenému staříkovi.

Probralo mě prudké bílé světlo a hlasité pípání. Nějaký ženský hlas se mě snažil uklidnit. Otevřela jsem oči dokořán. Byla jsem snad v nebi?

,,Jak se cítíte?"

,,Kde...kde to jsem?"

,,V nemocnici, slečno. Ležte." začala jsem vstávat.

,,On mě zabije."

,,Nebojte se, pokoj hlídá policie. Už váš případ vyšetřují."

Odešla a netrvalo dlouho, kdy do pokoje vešel onen policista. Měla jsem za to, že se mě na něco jen přišel zeptat, ale vyrval mi trubičku s kyslíkem z nosu a přikryl mi hlavu polštářem. Byla jsem slabá a bránit jsem se nemohla příliš. Jen jsem dokázala nahmatat tlačítko na přivolání pomoci. Než jsem vypustila duši, polštář spadl vedle postele a já nemohla popadnout dech.

Polda utekl z pokoje a já musela okamžitě zmizet než mě zabijou.

Vytrhla jsem prudce všechny kanyly i když to znamenalo, že mi po rukách začala proudit krev. Vyběhla jsem z pokoje a mířila bezmyšlenkovitě pryč. Ani nevím jak, ale dostala jsem se z budovy ven. Před nemocnicí stálo nastartované auto a taxikář se vykecával s nějakým druhým řidičem. Neváhala jsem ani chvíli a nastoupila do něho. Rozjela jsem se a v zrcátku viděla, jak za mnou utíkal.

Před očima jsem měla Farana a tohle už nebylo jen o pomstě, tohle už bylo o tom, že ho zabiju. Buď on nebo já. V hlavě mi šrotovalo, kde seženu bouchačku. Pak mi došlo, že Goran měl v nočním stolku. Závratnou rychlostí jsem přijela před Goranův dům a s velkou námahou vyplazila schody.

Odraz v zrcadle byl naprosto příšerný. Tvář byla bílá jako stěna, monokl pod okem, rozcuchaná, krvavé stopy všude po těle, obličeji i nemocniční košili. Bosa, špinavá a vyděšená...