Inferno II - město hříchů

30. kapitola

Nikdy by mě nenapadlo, že se dozvím něco tak šokujícího. Že Sorayina rodina mohla za smrt Adamovy matky, to na mě bylo příliš. S někým takovým jsem přeci nemohl být. Navíc jsem nevěřil, že se mnou byla Soraya z lásky. Nejspíš z pocitu viny. Bylo mi příšerně a nechtěl jsem o ní nic vědět. Tenkrát Mehmet na tom večírku měl pravdu. Že o tom bastardovi uslyším. On to věděl. Věděl, co nás spojovalo a vychutnával si to.

Dokonce ani otec se několik dnů neozval. Nechtěl jsem nic slyšet ani vědět kam ji odvezl. Chasan se mi snažil dovolat několikrát, ale já skutečně potřeboval oddych i od práce. Věnoval jsem se jen Adamovi.

,,Co se stalo, prý se po tobě slehla zem." objevila se Kiara ve dveřích.

,,Co ty tady?"

,,Vím, byla jsem na tebe naštvaná, ale tvůj otec mi volal, že budeš potřebovat společnost, protože ses s tou Američankou rozešel." mírně se pousmála a bylo vidět jakou radost jí to udělalo.

,,Jak si můžeš být jistá, že chci tvojí společnost."

,,Udělám vám s Adamem nějakou večeři a neblbni."

Kvůli němu jsem ji dovnitř pustil. Adam nemohl být dokola na jídlech z fast foodů a na bagetách. Neuměl jsem uvařit ani kafe a tak jsem se nad Kiarou slitoval a nechal ji v kuchyni zazářit.

Já jsem hlad ani neměl, protože se mi ze všeho okolo kroutil žaludek a bylo mi zle.

Kiara se snažila, ale já jsem neměl pomyšlení na nic z toho, co mi nabízela. Ačkoliv jsem nechtěl, myslel jsem na to ve dne v noci a nedokázal jsem pořádně ani spát.

Navíc přišel ještě otec, ke kterému jsem se choval odměřeně jak si zasloužil. Kvůli jeho podělaným kšeftům, přišel Adam o matku a já o manželku. Mohl za to i on a proto jsem s ním nechtěl nic víc mít.

Měl jsem i několik zmeškaných hovorů od Maxe a Beta, ale těm jsem rozhodně nehodlal pomáhat potom všem, co se stalo. Později se to ve mně rozleželo a nakonec jsem jim rozhodl pomoct. Ten parchant Ahmed by si zasloužil trest a oni dva měli určitě něco za lubem.

Nakonec jsem jim zavolal a zařídil převoz z Dubajského přístavu až sem. Byl jsem pro ně v přístavu a okamžitě se ptali na Sorayu, ale uhrál jsem to, že je s Adamem. Zajímalo mě jen, jak se hodlali pomstít tomu pošahanýmu dědkovi.

Věděl jsem, že jednou nebo později přijdou na to, že Soraya už u mě není, ale to oni byli v zemi nelegálně. Měl jsem v případě nouze v rukávu eso, ale doufal jsem, že k tomu nedojde.

Ačkoliv jsem možná byl vůči Soraye trochu sobecký, důležitější pro mě byl Adam a jeho blaho. Nedokázal jsem si představit, že bych mu jednou řekl, že maminka mu umřela rukou příbuzného tady od jeho nevlastní matky. Na to se nedalo ani pomyslet.

,,Páni, ty taky přijdeš někdy do práce?" vtipkoval Amir.

,,Neměl jsem moc dobrý období. Rozešli jsme se se Sorayou."

,,Jak to?"

,,Bylo tu něco, co nešlo přejít." naznačil jsem mu, že se o tom bavit nehodlám a on pochopil.

Práce nám šla od ruky, kdyby jen nepřišel Chasan, který mi už jen svojí přítomností připomněl Sorayu.

,,Jak se ti vede? První den v práci po čtyřech týdnech."

,,Ujde to."

,,Kdo hlídá?"

,,Kiara."

,,Ty ses k ní vrátil?" zamračil se.

,,Chtěl jsi ji snad zpátky?"

,,Ne. Jen jsem nad tím vším tak přemýšlel a zkoušel si představit tvojí situaci..."

,,To je od tebe hezký, Chasane, ale nechci se k tomu vracet a nechci řešit Sorayu."

,,Jen jsem ti chtěl říct, že ona za to co udělal Ahmed nemůže. Odsoudil jsi ji stejně jako jeho."

,,Odkdy ji řešíš? Nikdy jsi ji neměl v lásce a teď ji lituješ?"

,,Ani nechceš vědět kde je?"

,,Podle tvých řečí někde v tvojí posteli ne?" tvářil jsem se jako by mi to bylo fuk, ale chvěl jsem se při každém zaznění jejího jména.

,,Máš o mně hezký mínění."

,,A měl bych ještě lepší, kdybys to opravdu už nekomentoval."

,,Jen abys toho nelitoval."

Myslel jsem si, že to všechno přejde a já začnu nový život, ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. A to jsem ani nemohl přemýšlet nad tím, co mi neustále Chasan nadhazoval.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ji měl před očima v každém koutě mého domu nebo i při pohledu na mého otce

Přišel ke mně a usmíval se jako by se vůbec nic nestalo, proto mi ruply nervy.

,,Neusmívej se jako by se nic nestalo."

,,Navide, už je to nějaký ten pátek, co se nad tím pořád tak zastavuješ?"

,,Jak dopadla?" sklonil jsem oči k zemi.

,,Vážně to chceš slyšet?" polkl jsem na prázdno.

,,Ne." prudce jsem vstal a snažil se tu myšlenku zahnat.

Jak jsem znal svého otce, jistě ji prodal někam do Saudské Arábie nebo bůh ví kam.